Tančí celá rodina

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Nějak nemám čas sledovat své druhé těhotenství tak bedlivě, jako to první. I přesto se mi podařilo zabrousit na stránky nemocnice, kde se Toby narodil a kde by měl přijít na svět i jeho bráška. Zajímala mě totiž délka pobytu v nemocnici po normálním nekomplikovaném porodu. Chápejte, teď jsem v jiné situaci, než poprvé. Poprvé se vše točilo kolem Tobyho, společně s Michelem jsme se učili, jak přebalit, nakrmit, vykoupat… A i tak mi poslední dva dny v nemocnici připadaly dlouhé. Mimochodem, přebalovat jsem ještě nepřestala, takže ze cviku jen tak nevyjdu.

Ale teď – na svět přijde sice nové miminko, ale někdo už na nás bude čekat doma. Už nejsme jen já a Michel, už jsme rodina. Čím dál tím více se zabývám tím, že bych chtěla pobyt v nemocnici (za předpokladu, že vše půjde hladce) zkrátit. Dozvěděla jsem se, že mám možnost ambulantního porodu, kdy se nemocnice opouští do 24 hodin od porodu. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem chtěla první noc po narození nakrmit Tobyho. Když jsem se chtěla zvednout, začalo mi hučet v uších a sestřička mě musela přidržet, jinak bych sebou švihla o zem. Ambulatní porod – zamítnuto!

Klasický model – 4 dny (a den porodu se počítá jako den „nula“) mi připadá dlouhý.

A ejhle – pokud bude domluveno s ošetřujícím gynekologem, může se doba pobytu zkrátit na 2 – 3 dny! Hurá! Dva dny se mi teď zdají naprosto ideální. Jsem tedy připravena prodiskutovat tuto možnost na další schůzce s mojí gynekoložkou. V případě zkráceného pobytu totiž dochází porodní asistentka na kontroly po porodu přímo k vám domů. Jaké máte vy zkušenosti s délkou pobytu v nemocnici při druhém a dalším porodu? Na příspěvky se budu těšit v diskuzi.

Když už jsme u té diskuze… pravidelně si píši se Zuzkou, maminkou malé Adrianky a nově narozeného Martínka. Naše situace je v mnohém podobná, je super vědět, že v tom nejste sami. Zuzka se mě ptala, jestli nevím nějaký recept na spaní těch našich andílků. Vypadá to, že Adrianku občas budí zlé sny. Pokud s tím má nějaká maminka také zkušenost, zkuste Zuzce a Adriance poradit v diskuzi. Přeci jen – víc hlav víc ví.

Toby je náš velký tanečník. Jakmile slyší jakýkoliv zvuk připomínající hudbu, už se začíná „vlnit“ v rytmu. Říkala jsem si „po kom to ten kluk má“, ale když mi pak u snídaně Michel předvádí bubnový doprovod k právě hrající písničce v rádiu, je mi to naprosto jasné. Já a moji tanečníci máme po večerech v ložnici privátní disco. Než si Toby vleze večer do postele, musí vybít přebytek energie malým tanečkem před obrazovkou televize. Mnohem lepší je, když se do jeho večerního rituálu zapojíme všichni. A tak se občas stane, že ačkoli jsme dospělí, stojíme večer v osm před televizí a kroutíme se všichni tři v rytmu právě hrající písně. Kolikrát si říkám: „Kdyby nás tak někdo viděl…“ Ale Tobyho obrovský úsměv od ucha k uchu je nám vždy odměnou.

O víkendu jsme navštívili Tobyho prababičku. Přišli jsme jí oznámit, že už víme, že to bude kluk. A reakce Michelovo babičky? Že teď může jít Michel na sterilizaci!!! Její reakce mě nejprve rozesmála. Babička totiž ještě nad šálkem s kávou uklidňovala Michela, že to nic není. Jen ráno jdeš do nemocnice a odpoledne jsi zpátky. Později mi to ale zase tak vtipné nepřipadalo. Asi ty těhotenské hormony, že si vše beru víc k srdci. Michelovo rodiče byli totiž překvapení, že čekáme druhé dítě. Michel je jedináček. Michelovo babička prohlásila, že děti musí být dvě. A po dvou – sterilizace. Ale nás se nikdo neptá… co když chceme mít dětí víc?

Mějte se krásně a příště opět na napsanou!