Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Je pravda, že si ráno pospím. S kojením neustále bojujeme, takže nám každé krmení se vším všudy trvá dohromady hodinu, a to i v noci. Když pak ráno jíme kolem šesté, tak do dalšího krmení spíme oba dva spolu v posteli. A to je někdy i do deseti. A já se pak divím, že za ten den nic nestihnu. 🙂 Pak totiž následuje další krmení a to už je skoro poledne. Kdybych mohla, šla bych si lehnout i po obědě, unavená jsem na to i tak dost, ale to jsem vždycky ráda, že v pauze, kdy Edík spí, se stihnu tak akorát naobědvat.
Taťka nám už sice tento týden pracuje, ale je tak hodný, že na oběd se vždy vrací a ještě ho i připraví. Až bude pryč ale opravdu celý den, nevím, kdo mi uvaří. Edík je totiž strašně hodné miminko, ale taky strašně kontaktní a závislé na mamince. A pak to vypadá asi takto: Probudí se; křičí hlady i při přebalování; dostane najíst; u toho usne; ve spánku pokračuje na mém rameni při odřihování; když má ještě hlad, po chvíli se probere a dostane dokrm odstříkaným mlékem; hodina je pryč; i když nedostane dokrm, probere se, jakmile ho uvedu do horizontální polohy; pak má oči jako tenisáky a další minimálně hodinu nechce usnout, večer třeba i dvě hodiny. To by tak nevadilo, vím, že se intervaly bdění budou postupně prodlužovat, ale náš závisláček Edoušek u toho vyžaduje neustálou přítomnost a to především moji.
Jakmile se mu ztratím z dohmatu a dohledu na více jak minutu, vyplivuje dudlík a spouští křik. Když usíná, musí ho někdo držet za ručičky. Jednak kvůli tomu, aby mu pořád nevystřelovaly do obličeje a jednak asi, aby se cítil v bezpečí. Kdybych ho ale chtěla svázat do zavinovačky, tak spustí křik, to nesnáší. Na jednu stranu jsem ráda, že je tak kontaktní, ale na druhou stranu je to někdy opravdu náročné. Naštěstí v noci opravdu pěkně spí a v převážné většině i sám ve své postýlce.
A abych nestrávila celé dny jen držením Edíka za ručky, objednala jsem si dnes nosítko. Zítra by mělo dorazit. Tak jsem zvědavá, co na to bude říkat a jak se mu v něm bude líbit. To si pak vlastně budu možná moci připravit i ten oběd. 🙂 A možná budu stíhat i jiné věci. Jako třeba cvičení, které celé trvá asi 5 minut, ale ani ty si nějak nemůžu najít. Anebo například praní prádla. Na to se chystám už od víkendu, ale momentálně se to jeví jako nemožné. Nemám čas ani na to, naházet ho do pračky. Když se mi to podařilo naposledy, leželo pak vyprané v pračce asi dvě hodiny, než jsem se dostala k tomu ho pověsit. A žehlení? Ještěže má malý tolik oblečení, žehličku jsem ještě za ty tři týdny nevytáhla.
Jinak si ale společné chvilky moc užíváme. Každé odpoledne chodíme na procházky s kočárkem, ve kterém se Edíkovi líbí. V kočárku usne víceméně hned. Dnes například zavřel oči ještě doma v chodbě, sotva se kočárek začal hýbat. Komu se to ale asi moc nelíbí, je náš pejsek. Na procházky musí chodit s námi. Tedy nemusí, ale kdyby zůstal doma, byl by naštvaný určitě ještě víc. Když jsem s ním chodila ještě jako těhotná, nechtěl chodit moc daleko a vždycky si postavil hlavu, zasekl se a že dál nejde. To teď nedělá. Teď ujde cokoliv, ale je na něm vidět, jak ho to štve. Jenže tak žárlí na Edíka, že nedopustí, aby někde nebyl. A tak radši jde i s jazykem vyplazeným až k zemi a sotva pletoucíma čtyřma nožkama.
Bez taťky to tedy doma zvládáme asi stejně, jako kdyby tam byl. 🙂 Ne, je pravda, že kdyby tu byl s námi, mohl by mě u toho našeho kontaktního miminka aspoň na chvíli vystřídat. Věřím však, že nosítko pomůže, že nám to trochu ulehčí. A zároveň i doufám, že se závisláček časem zabaví i sám, až začne vnímat hračky.
Maminka Denisa
