Myslela jsem si, sedíc doma v depresi na téma „jak jsem špatná matka“, (neboť můj starší syn se za posledních 6 týdnů života své maličké sestry naučil hrát si převážně sám a vystačit si), že z testu budu odcházet s ještě větší depresí, nálepkou „líná matka“ a donutí mě to něco na tom změnit.
Omyl je pravdou. Nezměnil. Naopak. Rozesmál mě a uklidnil.
Nejen, že jsem se nasmála hned u první otázky (kdo měl to srdce někdy budit své dítko jen, aby jej převlékl, je podle mě teda doslova kruťás :o) ), ale u té s rýžovou sušenkou už jsem se válela smíchy po zemi a věřím, že sražené mléko se nás netýká jen proto, že vlastníme na mléko jen jedinou lahvičku, kterou Mítačut akceptuje, tedy je stále na svém místě a permanenci. Než jsem došla na konec testu, byl mi jasný záměr… Zjistit, že jste báječní tací, jací jste.
Jsem úplně normální rodič, co by se zvencnul, kdyby všechno dělal správně a dokonale. Tuším, že nedokonalí byli i mí rodiče, ale já si pamatuju jen striktní dodržování některých zvyků (nedělní koupání a mytí hlavy – než si hlavu umyl celý panelák a nebyla teplá voda u nás v šestém patře, později přezouvání bot z verandy do obýváku a kamkoli jinam a nucení šlápnout z bačkůrky rovnou do botičky a žádné pošlapkávání okolo, aj.), až mi to i dneska leze na hlavu, a to přitom sama dělám, co zrovinka chci, když se nikdo (myšleno mutr) nedívá. Bílé ponožky nebílé ponožky, podlaha plná trávy nebo ne… a mezi námi, bílé ponožky se mi perou mnohem lépe, než třebas modré.
No uznejte. Po dítěti těžko můžu chtít, aby se přezouvalo tam, kam se já přezouvám jen sporadicky a ještě ho přerušovat v nějaké záživnější činnosti a vyprávění příběhu jen proto, aby udělalo takovou banalitu a vyhovělo mi, tj. aby vlezlo z botičky rovnou do bačkůrky a obráceně, nebo mu tam tu nožičku začít rovnou cpát, popřípadě na něj v polovině jeho vtipného vyprávění tohle začít řičet… mě tenkrát v takovém případě jakákoli chuť něco mojí mutině vyprávět, přešla. Navíc vysvětlit, že dovnitř se neleze jen v mokrých, špinavých a jinak špínu zanechávajících botách, stejně tak jako v bačkůrcích jít ven, když je sucho, je bezproblémové a veskrze mnohem snadnější, než vysvětlit svůj křivý obličej… navíc, když vám na tom vlastně ve skutečnosti nesejde.
(Mně je to například jedno skoro stejně, a nechce se mi proto okřikovat dítě, jako když si hraje se svými magnetky z lednice tak, že je pokládá na zem a dělá z nich řadu. Co na tom, že na zem se nepřilepují? Jeho magnetky, jeho hra, jeho pravidla. Jediným mým pravidlem je, že se pak vrátí po hře zpět na lednici, aby je tam příště zase našel. Kde by byla dětská fantazie, kdyby si se vším hrál jen tak, jak se s věcmi a hračkami hrát má? Hraček určených jen k jedné jediné hře je dnes víc, než dříve. Už si nehrajeme s dřívky jako s panenkami, dnes každá alespoň jednu panenku máme, toužíme-li po ní. Proč by plyšáci třeba nemohli dělat salto mortale? Proč z kostek s obrázky místo obrazu nevytvořit hrad? A tak bude – i podle vlastních slov – babička stále ta nejhorší, když určuje a zakazuje, jak se s čím hraje a s čím se jak nehraje. Mně třeba moc bavilo házet s Čutčutem smotanými punčocháči jako s míčkem. Naučil se tak chytat. A co na tom, že opodál ležel míček. Nebyl tak barevný a punčoch bylo hodně… prima hra! Je to babičky problém. Proč bychom se měli snažit, aby byla hodnější, než ve skutečnosti je? Stačí, že ji nepomlouváme. Jak na něho bude působit, je její věc. A proč bych měla Adamovi vysvětlovat nebo vymýšlet si nějaký jiný důvod, než ten, že s hrnci se nehraje, protože by se na něho babička zlobila a nemá to ráda a byla by smutná, když to je pravda a je to přesně ten důvod, proč si s nimi nesmí hrát. Nebudu si před ním něco vymýšlet nebo lhát jen proto, aby někdo vypadal jinak, než jaký je ve skutečnosti. Ať si udělá názor sám.)
Slova jako e-e, fuuuj a blééé, pochopil Adam mnohem rychleji, než mnoho jiných. Tak proč to nepoužít, nevyužít a případně ho ihned nezapojit do uklízení různých e-eů, fujů a bléů, kteří/které se objeví u nás v domě poté, co se v zafujených botech, eaných bačkůrkách nebo bosých blé nožičkách dostaví do kuchyně a dovypráví svůj příběh o „Ada ham tap tap bzzz píííí bzzzeee ééé Ada au!“
No přece je mnohem důležitější, že Adam šel na jahody bos a včelka ho píchla do chodidla a uletěla, než, že z něho odkapává bláto od bazénu doprostřed jídelny. Koho tohle zrovna zajímá? Mě ne. (Ale tohle u babičky chápu. Je to její jídelna, tedy její pravidla. A my je dodržujeme. Zatímco babička na svá vlastní občas zapomene.)
Jsem ale líná vštěpovat svému dítěti, že ponožky, jestliže s nimi vstoupí na podlahu mezi tím, než si zuje a obuje nějaký, jakýkoli, druh obuvi, budou špinavé přímo úměrně tomu, jak špinavá je zem, na níž vstoupí. Musela bych mu totiž vysvětlit, že to také může zahrnovat úvahu o barvě oněch ponožek, popřípadě zhodnocení jiné proměnné.
Dlabu na to. Toto pravidlo svých rodičů jsem porušila tolikrát a tolikrát si na něj vzpomněla tehdy, byla-li podlaha natolik špinavá nebo mokrá, že to vylučovalo mít suchou obuv poté, co do ní vstoupím s „mezipřistáním“, tedy eklovalo se to mým ponožkám a nohám samo o sobě.
Ponechávám tedy na samotných dětech. Vysvětlím výhody/nevýhody a nechám na nich, jestli chtějí raději uklidit, nebo si to ušetřit, zda si chtějí ponožky zapráskat, boty taky, nebo ne… jejich boty, jejich práce a volný čas, jejich věc.
Co jsem ale řešila, byla ta včelka.
Bylo to třetí, možná čtvrtý den, co Adam běhal po zahradě v těchto vedrech bos. Je to v zájmu jeho chodidel a zdravých návyků. Nedělá mu to problém. Je šťastný a bere to jako samozřejmost. A já mu to, v těsném závěsu za ním a jeho pobíhání, kdy si třeba k třešni, abych neskuhrala, že jsem šlápla na pecku, nezapomenu vzít boty, tiše závidím.
Já se to nikdy nenaučila. Jsem městská holčička, a i když jsem vyrostla na vesnici, ve městě se mi skoro nic z mých raných návyků neudrželo. Záviděla jsem vždy i klukům paní, po které se jmenuji, že dodnes, kdy je jim 23 a 20, vyběhnou na jakoukoli travnatou (a mnohdy i netravnatou) plochu, bez bot – hrát fotbal, projít se, skákat, zkrátka boty si vzali jen do lesa na houby nebo borůvky, a to ještě z donucení. Vždycky mě ale napadalo, jak to dělají s včelami.
A tak poté, co jsem Šupinxovi vyndala žihadlo (úplně blbě samozřejmě – vzala jsem ho za konec a vytáhla, namísto podebrání nehtem a jakoby vytlačení, aby se mu tam nevykydnul celý obsah jedového váčku včelky), namazala nožku fenistilem a dala i kapky (nevěděla jsem, zda není alergický po manželovi), jsem řešila dilema. Nechat běhat a udělat tak něco pro jeho klenby, nebo nenechat běhat bez botiček a vyhnout se tak pláči a bolístkám (občas během onoho dne si odmítal na nožičku došlápnout – pouze ale toho jediného, ráno bylo vše v pořádku).
Čekala jsem jeho trauma z včeliček a odmítání chodit dále na jahody – bosky. Tak to jsem se ale spletla. A těžko mu právě vysvětlit, proč nemůže chodit dál bez bot, když doteď to šlo. Píchnutí včelky mu jako důvod rozhodně nepřijde… a tak to nechávám na něm… a proto trpím a říkám si, že jsem líná máma. Líná to řešit víc a nutit ho do obouvání bot kamkoli vyrazí do trávy.
A také líná dát na postel více zarážek. Adam nám totiž tento týden také poprvé spadl – z postele. A další noc znovu.
Opět totiž udeřily zuby.
A v rámci mítání se z postele do postele (jak známo spíme jako trpaslíci vedle sebe všichni tři my, co máme větší postele, od nás 40 cm i Zorečka v postýlce, to abych k ní mohla vstát) se překulil až na mou nejvzdálenější část a tam spadl. Podruhé v místech nohou manželské postele. Tam se ještě nikdy nedomítal. Vše je ale jednou poprvé. A tak jsem nandala kolem postele jen deky a polštáře, co je v noci, když jdu spát, odkopávám, abych si se Zorečkou v ruce nenabila kokos a v noci taktéž. Víc zatím neudělám.
Těžko bychom pak mohli do postelí vlézt a pohodlně vylézt a navíc kupovat další zarážky (muselo by jich být tak asi pět) mi přijde k ničemu. Postele máme nizoučké.
A jsem líná nosit za ním všude nočník. Postavila jsem ho na jedno místo v každém patře a u bazénu. Ukázala ho, sundala plínku a vysvětlila. Že nemá kalhoty, ani plenku. Co JE e-e, kam se dělá, jak, ukázala mu to. Ukázala mu, co se s ním dělá, co bude nosit, až nebude muset mít plenku, jak je to příjemné nemít plenku.
A teď sbírám hovénka okolo bazénu, dosáhla jsem toho, že čůrání e-e se povede alespoň na travičku, do nočníku ale dopadne vždy už jen pár kapiček poté, co se Adam vyčurne na travičku a pak si to uvědomí a běží do nočníčku, alespoň pro formu…
A tak mi občas ujedou nervy, že dodržujeme zásady někoho jiného, ač vám ten někdo nadává se zahradníma botama v obýváku, že se to nedělá, že to všechno e-e patří do nočníku a ne na travičku, že se v tom nešlape, nešahá se do toho, nedělá se to do bazénu (ač kamarádka, s jejímiž dětmi se Adam cachtal, když se vzápětí do něho vyčural, vyslovila známou pravdu, že moč dezinfikuje a pije to stejně jenom on, její děti už jsou dál…), nýbrž správně do nočníčku a kdepak že ten nočňajs je…
Od té kamarádky jsem se dověděla jediné: „Vítej v klubu, matko, jsi mi stále sympatičtější!“.
Ano, se svými selháními a běháním za bobkovacím dítětem jsem svým kamarádkám stále sympatičtější, zatímco já se po večerech odměňuji, jde-li to vzhledem k potřebám stále rostoucí Zorečky, která je každým dnem větší a větší a víc si hraje s hračkami, otáčí hlavičkou a vše okolo ji zajímá, mokrým hadrem na hlavu, abych se nezbláznila. Ba ne. Spíš, abych vedrem nezkolabovala.
Šestinedělí je zdárně za námi, čeká nás kontrola u Zorčiné Dr. (já mám od své dovoleno opět mít dítě tak za rok a půl od porodu a tak jsem si rychle nechala píchnout antikoncepci na čtvrt roku a začala se ptát, kdy mi dovolí spíš sterilizaci – jen ne další dítě!!! :D).
Říkám tedy DOST! Dost je u nás našich dětí a mají obě právo na svůj čas s maminkou a mít ji někdy i jen pro sebe – a tak už žádné další, myslíme si s manžulou. Stačí! Jsme dva, každý máme pořád u sebe nějaké dítě. A tak je to v pořádku… ale stačí. Ani náš budoucí dům maličkostí oplývající by nebyl pro, kdyby mohl hlasovat.
Říkám rovněž dost sebekárání za lenost. Je v pořádku. Dítě je soběstačné a přemíra mámovství je protivná mně, tak proč by to u něho mělo být jinak.
A naposledy říkám dost přehnanému vedru…
Začíná bouřka, jdu spát, ať si to spaní v dešti užiju!
Zuzana
