Svatba

Ženil se mi kamarád, spolužák z vejšky, poslední z naší party, kdo do toho ještě “nepraštil”, tedy alespoň jednou. Pozvánka přišla někdy v lednu, datum se shodovalo s koncertem Nicka Cavea, na který jsem měla od hodiny, kdy byl otevřený předprodej, pořízené dva pěkně drahé lístky. S díky jsem odmítla, ač jsem si přála znova vidět všechny kamarády po téměř dvou letech. Posupně se mi to rozleželo, Tatínek také výrazně neprotestoval, když jsem chtěla prodat i jeho lístek, který jsem mu dala k Vánocům, a tak jsem se těšila na party.

A pak přišla koronakrize a s ní zákaz akcí podobného druhu, svatba byla zrušena. A pak přišlo rozvolňování a povolení akcí podobného druhu do sto lidí a svatba byla znovu obnovena. I přes nevoli Tatínka, který k těmto srocováním měl (a stále má) výrazné výhrady, jsem akci odsouhlasila, koneckonců koncert se stejně přesunul na příští rok a nebylo ani třeba řešit prodej lístků.

Datum se blížil a Sárinka měla hlas jako barová zpěvačka po deseti panácích a krabičce cigaret, paleček zaražený až v krku a mně se začínal obraz žoviálních svatebčanů a kulturní akce po téměř věčnosti mlžit.

Pak se vrátil pes z CT vyšetření a přestal se hýbal, přestal žrát a pít a mně bylo zle jen z pohledu na něj. Pes měl zánět v hleznu, sotva se plazil po třech a začal brát antibiotika – bohužel, ta která nezabírala na „jeho“ bakterii. Tak začal brát jiná antibiotika. Jeho stav se lepšil, ale stále pajdal po třech a obraz žoviálních svatebčanů se začal rozplývat. Kde mi vezmou trojnožku s antibiotikama?

Týden před svatbou přestalo jet auto. Když se Tatínek bez papírů vracel z Prahy, uvízl v koloně před nehodou, dálnice byla uzavřena a koloně bylo dovoleno odjet. Odjeli všichni, všichni až na jednoho, ten na volnoběh přistavil auto ke krajnici a volal v neděli v noci pojišťovnu a žádal o odtah. Auto po hodině a půl naskočilo, odtahové vozidlo dojelo a prorazilo řidiči bez dokladů cestu policejní bariérou. Autu byla diagnostikováno jen drobná závada, díl Tatínek vyměnil a auto den před odjezdem přestalo fungovat.

V den odjezdu jsme začali shánět náhradní variantu a nakonec v odpoledních hodinách odvezli i psisko na hlídání s dávkou léků, balíkem pochoutek, konzervou a spoustou granulí – zpět se vrátily pouze garnule. 😊 Kolem 6. večer Tatínek nanosil nekonečné množství tašek do auta, zabalil kočárek, postýlku, peřinku, mraky dek (následovala hádka, že tolik dek skutečně na konci května nepotřebujeme, alespoň jednu deku mínus jsem si uhádala). V půl desáté jsme dorazili na místo určení. Výhoda byla, že Sárinka skoro celou cestu prospala a tedy byl klid. Nevýhoda byla, že Sárinka celou cestu prospala, a tedy se jí už spát nechtělo. Přišli jsme na velký pokoj, kde byla zima jako v márnici, zavřeli obrovské okno a pustili jediné malinké topení. Okamžitě jsem začala hladové dítě kojit, Tatínek se staral, zda má nachystat ještě umělé mléko, kterým hladové bříško doplňuji. Hlad byl skutečně veliký a tak jsem přikývla. „Kde je voda?“ ptal se Tatínek. „V tašce se Sárinčiným papáním,“ říkám. „Tady nic není,“ přehraboval tašku s pár sušenkama a rychlovarnou konvicí na ohřátí jídla, která na pokoji byla. „Taška s kávou není taška s jídlem pro Sárinku, ne?!“ V mém hlase bylo cítit napětí, nechápala jsem, jak se může ptát na takovou pitomost a zdržovat tak přísun potravy pro dítě (tu kávu jsme mj. měli také zbytečně, neboť byly objednané snídaně). Začal přehrabovat tašky s oblečením. „Ne, igelitová taška, samostatná,“ už mi dochází trpělivost. „Tady ale žádná jiná taška není,“ odvětil. „Ty jsi ji nevzal? My nemáme ŽÁDNÉ jídlo pro dítě?“ Vždyť ta taška ležela u ostatních tašek, jenže ty ostatní se postupně přesunuly do chodby a tato zůstala osamocená v pokoji. Nebyl čas se obviňovat, bylo třeba zachovat paniku. A tak jsme zaklepali na protější dveře a po dvou letech jsem se pozdravila s kamarády slovy: „Ahoj, nemáte něco k jídlu pro batole?“ Posbírali jsme pár ovocných kapsiček a druhý den jel Tatínek nakoupit do nejbližšího města – Znojma. Ráno jsme obvolali lékárny, abychom sehnali kojenecké mléko pro alergiky, které jsme koupili čtyřnásobně dráž než s předpisem. Tatínek dostal ještě seznam věcí, které bylo třeba pořídit, mj. silonky, které jsem si také stihla zapomenout a počasí se netvářilo, že by to s holýma nohama byl dobrý nápad. Proběhlo několik telefonátů a poslední se týkal instrukcí ohledně punčoch – velikost 164/108, síla 20 DEN, ne, vezmi ty nejlevnější, stejně se hned roztrhají. „Vezmu ti jich víc, vždyť stojí jen 23 korun,“ šťastný tatínek dával úlovek do košíku. „Ne, dvoje stačí.“

Obřad se chystá, zavírám se na půl hodiny do koupelny, abych na sebe namalovala člověka a vytahuji nový úlovek – rtěnku. Věc, kterou jsem použila jednou v životě (na své vlastní svatbě) a nikdy více. Nutno podotknout, že tuto rtěnku jsem si kupovala se Sárinkou ve spěchu a jediné, co jsem věděla, bylo, že chci rudou. Ano, byla rudá a vypadala jsem v ní jako debil, takže po další půlhodině šla dolů. Nasazuji sukni a beru balíček punčoch – přichází šok: „Řekni, že ty druhé nejsou také černé!“ „Odkiaľ mám vedieť, že sú rôzne farby?“ odvětil bezelstně Tatínek. Tak to mě položilo! Doma to později lakonicky okomentoval, že teď můžu obrážet pohřby. Zkrátím to, punčochy jsem si vypůjčila od kamarádky, řekli si ano, pršelo až po obřadu a opilo se nás mnoho. Děti to roztáčely na tanečním parketu ještě dlouho po půlnoci, jen ten DJ byl nějakej divnej.

Myslela jsem si, že když jsem musela překonat tolik nástrah, abych se této události mohla zúčastnit, buď se stane něco velmi zlého a překážky mě měly odradit, nebo se stane něco naprosto úžasného (tedy kromě té krásné události). Nestalo se nic mimořádného. Svatba proběhla a svatebčané se následujícího dne pozvolna vytráceli, my tedy hooodně pozvolna. Další posvatební párty nás čeká v září, tak snad zazáříme bez větší újmy. 😉