Stůně celá rodina aneb ,,Ať žije podzim!“

Jediným „zdravým“ dnem uplynulého týdne tedy bylo pondělí. Byli jsme naší babi pozvaní s klukama na oběd a tak jsme na devátou ranní, v čas Maxíkova dopoledního spánku, vyrazili procházkou na návštěvu. Kluci si pohráli, jako vždy byli na návštěvě moc hodní. (Kéž by to tak platilo i doma.) Alexek je tedy u babi jako doma. Vše zná, ví kde co je a kde má hračky, ale pro Maxíka to alespoň bylo jiné prostředí a tak měl i plno koukání. Po obídku babi jela pro našeho velkého strejdu „prvňáka“ do školy a Alexek, že pojede taky. A tak jsme domů vyrazili jen já a Maxík a Alexka nám babi dovezla až dýl odpoledne. To jsme ještě všichni byli zdraví.

Za to druhý den ráno Alex vstal s plným nosem rýmy a štěkotem laryngitidy. Celý den tedy strávil se studeným zábalem na krku a střídavě lítal nebo ležel na gauči u pohádek v peřinách, to podle toho jestli byl zrovna chlapák na umření nebo mu otrnulo. Na noc dostal prednison, aby se nám nedusil, a hodně pod hlavu.

Ve středu to vypadalo, že jsme z nejhoršího venku, protože Alexek už vstal spíše jen s rýmou jak hrom. Já jsem dopoledne absolvovala test na cukrovku. Jako vždy nebylo o co stát a tak jsem se v jedenáct hodin dopoledne těšila, že se konečně budu moct najíst. Žaludek jsem ale měla jakoby na vodě po zbytek dne. Abych se vyvarovala smrti v podobě uřvání Alexem, že chce jít ven, uvolila jsem se tedy již podruhé v týdnu jít na návštěvu k babi. Cestou se provětral a jinak si hrál celé odpoledne u ní doma. Nechtěla jsem totiž riskovat, že se mi venku někde uřítí a večer pojede vše nanovo. To jsem ovšem ještě netušila, že mě čekají dvě bezesné noci za sebou. Max začal mít odpoledne rýmu a do večera nabyla takové podoby, že chudák nebyl vůbec schopen od půlnoci spinkat jinak, než v polosedě opřený o mě a jen se kroutil.

Ve čtvrtek mu viditelně nebylo dobře. Kňoural a vůbec to prostě nebyl on. Říkala jsem si, že ten den nějak přežijeme a v noci se vyspinká a bude líp. Omyl. Druhou polovinu noci jsem strávila tím, že jsem našeho uvztekaného a ubrečeného desetikolového drobečka chovala v sedě na posteli jako malé miminko. Nemusím snad ani zdůrazňovat, že kdykoli jsem ho položila, začalo to po chvilce nanovo. Alex ráno ještě absolvoval s taťkou kontrolu na chirurgii a vyndání stehů. Miláček už ječí jen při vkročení do areálu nemocnice a o příchodu do ordinace nemluvě. Opět se vrátili se zelenou hlavou, ale aspoň že starost o kebulku nám ustala. Nedokážu totiž ani spočítat, kolikrát se za ten týden stačil do té hlavy praštit, upadnout na něco a tak podobně. Jen dva dny po šití opět spadl z gauče a opět tekla krev. Tentokrát pro změnu z prokousnuté pusy.

Takže pátek byl moc prima den. Po testu na cukrovku, který mi už sám o sobě stačí rozházet den, se ještě dva dny nevyspat je opravdu úžasné. Maxíkovi bylo sice líp, ale to bylo taky to jediné. Zřejmě právě díky tomu nevyspání a únavě se mě ta nemoc chytla taky. A s každým dnem se zatím jen zhoršuje. Nechce se mi nic dělat, nejraději bych jen spala a úplně největší trest je pro mě každodenní alespoň jedna procházka ven. Přesto se nedá nic dělat a nějak vše zvládat musím, neboť taťka nám pomalu také upadá do smrtelné mužské nemoci a jak už jsem vysvětlovala nedávno, tak já jsem přece máma.

Zbývá už jen dodat že Maxíkovi v neděli a v pondělí opět není dobře. Mám podezření, že se nám k tomu přidaly ještě zuby.

To je pro tentokrát vše. V náporu nemocí mě nenapadá nic jiného co psát a tak zpátky ke kapesníkům, zábalům, čajíkům a peřinkám. Ať jste zdraví! Pavlína