Běhám venku po zahradě, krmím s babičkou králíky, koukám na slepice a kohouta, mazlím kočku. A taky chodím vyhlížet popeláře a mávat vlakům. A sousedovic trpaslíkovi. To je vám divnej patron. Stojí v zahrádce, kouká, nic neříká a neodpovídá na pozdrav. To já, když mě někdo pozdraví, říkám „aój“ nebo „ťau“. Moc mě to baví, hlavně když vidím, jakou má máma radost, když se naučím nové slovo nebo nějakou frázi.
Včera jsem jí udělal radost s bagrem, dneska zatím ještě nevím, čím novým bych ji potěšil. Ale ono jí ke štěstí stačí fakt málo. Babička taky říkala něco o houpačce, doufám, že ji brzo vyndají z garáže a pověsí zase na strom. Loni to bylo moc prima. Akorát se teda budeme muset nějak domluvit s bráchou. My jsme dva, houpačka je jedna… No, bude to asi náročný. Honzík má zatím pořád ještě navrch, a já se většinou přizpůsobuju nebo podřizuju. A nebo hodně řvu, to celkem funguje. Ovšem až máma prokoukne, že někdy řvu jen preventivně, i když mi brácha nic nedělá, tak budu mít asi utrum.
Venku je to prima. Kromě krmení zvířátek a houpačky skýtá zahrada prarodičů ještě další batolecí potěšení: pískoviště. Zatím je ještě přikryté, ale doufám, že bude během Velikonoc natolik hezké počasí, že mě dospělci na písek aspoň na chvíli pustí. Viděl jsem taky hromadu bábovek, lopatičky a hrabičky, to bude prostě parádička. Skoro snad i lepší než hrnce a pokličky. Jdu se na to všechno posilnit odpoledním spánkem.
Mějte se báječně a krásné Velikonoce!
Váš Filípek
Jak to vidí máma
Hurá, konečně je jaro! Po několika týdnech nuceného domácího vězení (v mém případě i s antibiotiky) jsem sluneční paprsky a čerstvý vzduch už potřebovala jako sůl. A kluci taky! Na prvních krátkých procházkách po nemoci pookřáli, a velikonoční pobyt mimo město jim vyloženě svědčí. Navíc tu mají obě babičky, tedy jak babičku tak i prababičku, což si hlavně Honzík užívá. Chudák babi Dáda bude mít asi do večera hlavu jako pátrací balón, protože Honzík téměř bez ustání mluví, a to je teprve pátek! Asi bude v pondělí opravdu ráda, že Velikonoce končí a jedeme zase domů. 😀
Těším se na velikonoční koledu. Tady na vsi se ještě dodržuje tradice s pomlázkami a barvením vajíček. Jako děti jsme s mojí sestrou a dětmi ze sousedství chodily každé velikonoční pondělí koledovat vajíčka. Napřed jsme doma s mamkou v neděli uvařily, obarvily a nazdobily kolem 40 vajec pro koledníky, kteří v pondělí přišli k nám, abychom jiných 40 obarvených uvařených vajec donesly „z pomlázky“. Občas se mezi nimi našlo i nějaké bílé syrové vajíčko, to když jsme opravdu poctivě obešly všechny domy a překvapily staré babičky, které už vajíčka nebarvily. Vždycky jsem ale jako dítě měla větší radost z vajíček než cukrovinek, čokoládových tyčinek nebo bonbónů. Nevím, jak to mají dnešní děti. Podezírám Honzíka, že by taky dal přednost čokoládovému Kinder vajíčku před krásnou velikonoční kraslicí. Uvidíme v pondělí.
Pro Filípka to bude koledovací premiéra, loni to prospal v kočárku a o pomlázce neměl ani tušení. Honzík statečně máchal obrovskou pomlázkou a nadšeně si ládoval do košíčku vše, co hodní sousedé nabídli. Letos máme připravené kratší proutky, snad se mi pomlázky pro kluky povedou a budou velikostně odpovídat těm našim dvěma raubířům. Jen s tou koledou to bude asi trošku složitější. Honzík se básničky moc učit nechce, a Filípek se sice učí každý den něco nového, ale na koledu to ještě nebude. Možná to budu muset odříkávat za ně. Měla bych zapátrat v paměti a oprášit zašlé velikonoční koledy. Jaké jsou vaše oblíbené? Třeba se u vás říkají jiné, než jaké znám z dětství já.
V dnešním příspěvku jsem se chtěla ale zaměřit ještě na jednu oblast – jak ostatně nadpis napovídá. Všimla jsem si totiž, že spousta výrazů, které Filípek používá, je velmi podobná nebo úplně shodná s těmi, které v podobném věku používal Honzík. A když jsem se na to téma bavila s jinými maminkami, našly jsme několik naprosto totožných výrazů! Usoudila jsem, že batoletština má nějaká univerzální nepsaná, ale přitom velkou spoustou batolat uznávaná a dodržovaná pravidla. Nejen, že většina batolat používá otázku „Totoje?“ (Co to je?), ale třeba autobus je minimálně u tří dětí, které znám, „apů“ (z toho dva jsou naši kluci).
Filípek používá „apů“ velice často – když jsme venku, komentuje každý projíždějící autobus (a že jich u nás jezdí fakt hodně). Honzík začínal s „apů“, posléze se to vyvinulo v „aputop“ a až pak z toho byl normální autobus. Jméno Honzík má taky svůj postupný vývoj. Filip je momentálně ve fázi „Hodí“. Jeho starší bráška taky začínal takhle, a přes „Hondí“ a „Hondík“ se dopracoval k Honzíkovi. Moje mladší neteř Terezka, dnes přesně čtyřletá, prošla úplně stejným postupem. Svému bratranci navíc ještě říkala „Hondíčku“, což bylo obzvlášť roztomilé. Pak tu máme ještě spoustu výrazů, které si asi každé dítě vymýšlí podle svého. A je na nás matkách, abychom je dostatečně hbitě rozluštily. A pokud třeba zapomeneme babičky vybavit slovníčkem, může být o zábavu postaráno.
Moje mamka dodnes vzpomíná, jak stála s asi dvacetiměsíčním Honzíkem naproti na nádraží, čekali spolu, až pojede rychlík, a Honzík komentoval vše, co na nádraží viděl. A pořád dokola opakoval „kataní vak“. Babi chudák nechápala. Honzík postupně přidával na hlasitosti a dramatické gestikulaci, ale babička se prostě nechytala. Že jde o vlak, bylo jasné od začátku, ale co je „kataní vak“, to jí pořád nešlo do hlavy. Když konečně řekla „nákladní vlak“, Honzík si prý viditelně oddychl, že to s babičkou přece jenom nebude ještě tak zlé. Já jsem se před pár dny cítila podobně s Filípkem. Dojídal u stolu svou večeři, a když už byl hotov, natáhl ke mně ruce a prohlásil „puchu“. První tři zopakování jsem nevěděla, co chce. Pak mi docvaklo, že mi chce dát pusu. A nejen mně, hned jak olíbal mámu, pelášil ke gauči za tátou a bráškou, a křičel „puchu, puchu“. Takže teď, když přijde tatínek z práce domů, říkám si i já o „puchu“. Vůbec si rozšiřuju slovník o zajímavé výrazy: „popepí“ (popeláři), „tukák“ (tučňák), „tatoj“ (traktor), „tobejn“ (kombajn), „papope“ (papoušek) a mnoho mnoho dalších.
Mými oblíbenými jsou především „Pípe“ (Filípek) nebo třeba „Hodí hají“ – překlad asi netřeba. Každým dnem zkrátka žasnu, co všechno už Filípek dokáže říct, čeho si všímá a jak na to dokáže slovně reagovat. Co na tom, že většinou mu rozumím jen já, a částečně rodina. Teď mají pár dní příležitost k tréninku batoletštiny i obě babičky a děda. Doufám, že si to užijí stejně jako náš hlavní aktér (a já). 🙂
Užijte si svátky jara!
Jarka
