Stella na pařezu

Vypadá to, že by sama o tom nejradši mluvila, protože pravidelně večer, zřejmě s nakupenými zážitky z celého dne, spustí svůj vlastní „řečotok“. To ještě před dvěma týdny vypadalo jako tlumené houkání a popiskování, pak se přidaly „hrdelní zpěvy“ a teď si občas večer říkám, že jdu koupat tarzana.

Taky umí moc hezky jemně pobrukovat, když se nese v nosítku, teď už část vycházky obráceně, čelem k světu, aby viděla. Vůbec „sledovačka“, to je teda pro Stellu báječná nová věc. Konečně se něco děje. Už nekouká do stropu, nebo do střechy kočáru, nosí se nejen v nosítku, ale i doma v sedě v rukách tak, aby mohla koukat. A to se jenom ta hlavička s uškama přede mnou otáčí doprava doleva.

Byly jsme navštívit kamarády ve fitku. Máma totiž plánuje prvně se pravidelně (pokud to zvládneme obě :-)) odstřihnout od holčičky Stellinky na pár (doslova) hodin. Tedy dvě a půl hodiny. A chce začít posilovat, aby pak zase mohla svižně běhat. A jelikož Stellinka vypadala hodně radostně, když viděla fitko a lidi a cvičící lidi, tak se těšíme, že si časem taky najdeme společné cvičení pro rodiče s dětmi. Stella zatím piluje otočku ze zad na bříško a mrštnost narůstá. Ručičky už jsou taky posílené, takže stihnou po otočce šátrat po všem, co je v dosahu.

A narůstá touha a potřeba se celým tělem pohnout kupředu. To zatím sladěné není a pohyb plazením se povede spíš náhodou, nebo když máma zapře zezadu nohy. Všechny části těla jako by tušily, co mají dělat. Hlava kouká krásně zdvižená kupředu, kam to teda „polezu“, kolena pokrčit, zadek do střechy, ruce se přitahují o cokoli, chodidla se zapřou taky, jak to jde. Ale spojit to všechno nějak nejde. Takže to končí toporným zatuhnutím v leže na břiše a posléze nespokojeným hučením. Mně je jasné, že musím jen s bystrým kontrolováním, co se děje, počkat. Až se sepnou ty správné neurony, bude Stella z minuty na minutu bůhvíkde.

Tento tělocvik je doplněn ocucáváním a strkáním do pusy úplně všeho, co se octne v ručkách. Největší a nejnovější zábavu poskytují palce u nohou. Takže i několikrát denně převlíkáme ponožky, protože jsou na špičkách celé ocumlané. S oblékáním to teda začíná být zajímavé. Stále vylepšuju co nejrychlejší a nejlepší postup a pořadí oblékání sebe a Stelly, abychom byly co nejrychleji venku. Jinak je řev. Prý „je jí horko“ 🙂 v těch všech věcech.

Mě zase začaly s ochlazením naše výlety s nosítkem víc bavit. Asi jsem i trochu odpočatější, nebo prostě nejsem tak líná, jako v těch vedrech. Zkrátka chodíme dál a dál. Příroda je krásná v každém ročním období. Taky jsme nově vyzkoušely krátké vycházky v polosedu-pololehu na pevných zádech sporťáku. Tím klasická korbička kočárku pravděpodobně dosloužila. Stella chce vidět a sledovat. Už v ní asi nevydrží. Ještě nějaký ten týden počkáme a vyrazíme. Na výlet někam dál, mimo náš domov. Třeba do Jizerek. Ááách. 🙂 Bude dobrodružství.