Šťastné a veselé..?

Představy a plány…

Představovala jsem si to vcelku jednoduše: nijak zvlášť nebudeme hrotit ani úklid, ani nakupování, hlavně hezky v klidu, pohodičce, užít si pár dní volna všichni čtyři, vydovádět se s novými hračkami, které jsme klukům pořídili pod stromeček a o kterých jsem byla přesvědčená, že jim udělají fakt radost.

V sobotu 23. prosince spolu s dětmi upečeme vánočku, abychom měli čerstvou ke snídani na Štědrý den. Odpoledne nebo k večeru uděláme bramborový salát, vyndáme z mrazáku podkovy z lososa (kaprovi jsme dali sbohem už před několika lety), mezitím ještě stihneme procházku do lesa s nadílkou pro zvířátka, večer uspíme kluky a v poklidu a se sklenkou vína (resp. Zacapy v případě mého muže) zabalíme všechny dárky. Spát půjdeme před půlnocí a budeme se těšit na Štědrý den.

Na Štědrý den se budeme dlouho povalovat v posteli, pak posnídáme vánočku s máslem a kakao, uděláme si lodičky z ořechových skořápek a budeme si je pouštět ve vaně nebo velké míse, užijeme u toho spoustu legrace, a hlavně nebudeme nikam spěchat. Jídlo uděláme brzo, tak, abychom na něj nečekali celí vyhladovělí kvůli zlatému prasátku, a taky abychom měli pak dost času užít si rozbalené dárky. Spát půjdeme, až seznáme, že jsou kluci dostatečně unavení z nových hraček a chce se jim spát. Večerka. Intimní chvilka rodičů.

Na Boží hod sedneme do auta a přesuneme se k babičkám a dědovi, kde budou pokračovat velké rodinné Vánoce v počtu sedm dospělých a čtyři děti. Součástí programu famózní kachnička se zelím, druhá (větší) část nadílky, mamčin perfektní vánoční pudink (neplést prosím s anglickým pudinkem! Tento je vlastně takové šodó plné ovoce) a procházka zasněženou nebo alespoň lehce ojíněnou krajinou. Večer pokračování bez dětí nad sklenkou dobrého moku a talířkem cukroví.

Na Štěpána plynule pokračuje vánoční pohoda, večer návrat do Prahy. Toliko plány.

… versus realita

V pátek před Vánocemi jsem se ještě sešla s nejlepší kamarádkou a jejími dvojčátky, a v sobotu dopoledne jela krátce navštívit dobrou rodinnou známou. I jí jsem předala vánoční balíčky od celé rodiny. Trochu jsem se zdržela, takže kluci poobědvali (nebo spíš moc nepoobědvali) s tatínkem, a já jsem si oběd dala s mírným zpožděním. Nadílku zvířátkům kluci odpískali, že prý zítra. Honzík si vzpomněl, že by si rád koupil něco z kapesného, a že to něco by měla být flétna. Vyrazili jsme tedy procházkou do velkého obchodu s hudebními nástroji, který se nachází v blízkosti našeho modřanského bydliště. V sekci s bubny a klavíry Honzík shledal, že asi na nic z kapesného nemá, a začal smutnit. Nakonec jsme našli zobcové flétny a zjistili, že na flétnu má. Zajásal a vybral si zelenou. Filípek okamžitě zatoužil po fialové, odcházeli jsme tedy se dvěma flétnami.

Asi za hodinu si začal Filípek stěžovat, že ho bolí bříško a že bude asi blinkat. Nebylo to sice hned, ale mezi sedmou večer a druhou hodinou ranní udržoval interval 20 minut. Tak tak, abych v mezičase stihla vylít kyblík, omýt mu obličej, zabalit jeden dárek a jít zas vylévat kyblík… Honzíka jsme uložili něco před devátou a zdálo se, že jemu nic není. S vypětím všech sil jsme dobalili vánoční dárky – jen tu část, kterou měli kluci rozbalovat doma. Ani nevím, kdy jsem upekla tu vánočku, na kterou jsem zadělala hned po příchodu z procházky. Brambory na salát zůstaly uvařené v hrnci s tím, že uvidíme ráno.

Ve dvě ráno jsme skutečně viděli. Filip nezvracel už více než půl hodiny a zdálo se, že konečně usíná. Než jsme si s mužem rozdělili postele a děti, přišoural se z pokojíčku Honzík s tím, že mu je asi špatně. Jen tak tak jsme stihli doběhnout na záchod. Chvilku po něm jsem obracela útroby i já. Rozdělení dětí tedy bylo jasné: Martin a spící Filip do ložnice, já s Honzíkem a kyblíkem do pokojíčku kluků. Do rána jsme vstávali ještě několikrát.

Štědrý den se nesl v duchu dalšího zvracení a průjmu, dodnes žasnu nad naší schopností vzájemné koordinace tak, že nám všem stačil jeden záchod. Nicméně pračka si stejně přišla na své, bylo třeba převléct celou mou postel, ve které spal Filípek. Místo lodiček z ořechů a domácí pohody jsem unaveně dobalovala druhou polovinu dárků, zatímco kluci polehávali na gauči. Občas někdo startoval směr záchod, případně Filípek kvílel, že ho bolí bříško. Zachraňoval nás tatínek, kterému bylo ještě dobře. Dovezl z práce projektor a snažil se náladu mužstva zlepšit pomocí animovaných pohádek – docela to zabíralo. A materiál na vývar, takže jsem na Štědrý den vařila kuřecí polévku a prala ložní prádlo. Odpoledne jsem si připadala jako zombie.

Trochu jsme se prospali, klukům se asi trošku ulevilo, a tak jsme upustili od myšlenky, že nadílku odpískáme úplně a necháme ji až na další den. Vybičovali jsme se k výkonu, Martin na chvilku zaměstnal kluky v pokojíčku a já nanosila dárky pod stromeček. Pak jsem „zazvonila zvonečkem“ (ať žije youtube, tam najdete videa snad na všechno) a kochala se. Sice mi třeštila hlava únavou a dehydratací, měla jsem mastné vlasy, kruhy pod očima a na sobě tepláky, ale i v tomto stavu jsem si užila ty rozzářené oči, když kluci vyběhli z pokojíčku s tím, že konečně dorazil ten Ježíšek, a následně natěšené trhání balicího papíru.

I kdyby měly všechny další Vánoce probíhat takhle šíleně, beru to! Těch pár okamžiků u stromečku je prostě nejvíc! Kluci skákali snad metr vysoko, pobíhali, radovali se, snad hodinu si vydrželi hrát s novým autem na dálkové ovládaní, bagrem na dálkové ovládání, plechovým autobusem na klíček. Zcela upřímně se radovali z knížek a Filípek dokonce i z měkkého dárku. Nakonec oba nutně museli na balkon a volali do tmy „Děkujeme Ježíšku!“ Honzík mi ještě několikrát opakoval, že „ten Ježíšek je vážně šikula, protože mi donesl přesně takový auto, jaký jsem si přál“. Pak už bylo znát, že je přemáhá únava (nás ostatně taky), a po osmé hodině jsme se všichni uložili do postýlek. Tentokrát ve složení já + Filípek u kluků, Honzík s tatínkem v ložnici. Spalo se asi o něco lépe než předchozí noc, nikdo už nezvracel, nikdo se nepokakal.

Návštěvu prarodičů jsme pochopitelně odvolali už na Štědrý den ráno, a 25. prosince jsme pokračovali v klidovém režimu. Pospávání, pohádky, hraní. Moje povětšinou marná snaha dostat do Filípka aspoň něco k jídlu. Honzíkovi bylo už v podstatě dobře, jedl by cokoli, kdybychom ho nechali, a strašně chtěl jít s novým autem ven. Oba měli ale zvýšenou teplotu, a tak jsme to s tatínkem nedovolili. Já jsem se cítila jako spráskaný pes, neměla jsem chuť vůbec na nic, ani na ten hořký čaj a suchý rohlík, a hlavně se mi chtělo tááák strašně spát… Trochu jsem si odpočinula a navečer už mi bylo zase o poznání lépe. Filípek nečekaně večer opět zvracel, asi abychom nevyšli ze cviku s praním. Třetí noc jsem spala tedy s Filípkem v ložnici a tatínek s Honzíkem u kluků v pokojíčku. Tyhle rošády byly snad na celých Vánocích nejvtipnější.

Na Štěpána, kdy píšu tento článek, už nám bylo všem o něco lépe. Všem kromě tatínka, toho nejvíc trápilo bolení břicha v noci, a tak byl většinu dne spíše malátný a pospával. Já jsem uvařila další dvě polévky, jednu vývarovou z holouběte (díky, mami, za naše zásoby v mrazáku), druhou z mrkve a ovesných vloček. Filip stejně nechtěl jíst ani jednu, až před spaním, kdy si opět stěžoval na bolení bříška, jsem mu vnutila pár lžiček s tím, že ho už bolí z hladu. S odporem trochu snědl a po koupání šel už celkem v klidu spát.

Teď je něco před jedenáctou, všichni moji chlapi spí, zdá se, že poklidně, a já jsem si troufla dát k čaji pár kousků cukroví. Poprvé za letošní Vánoce! Ani byste nevěřili, jak mi po třech dnech nucené hladovky chutná! Mimochodem, Filípek, kterého to sejmulo zdaleka nejvíc, zhubl od čtvrtka do úterý více než kilo. Zrovna on, hubeňour od přírody. Lezou z něj žebra, že je to vidět skoro i přes tričko. Doufám, že se mi ho povede do příště trochu vykrmit!

Tak jaké přívlastky byste našim Vánocům dali? Šťastné a veselé asi ne, že?

Užívejte poslední dny roku ve zdraví (a to fakt není klišé), klidu a s těmi nejbližšími!

Jarka