Jako obvykle začnu mnou. A jako obvykle jsme stále dva v jednom. Takže po této stránce je vše, jak má být. Nicméně pomalu ale jistě cítím v kostech, že příchod našeho broučka už je těsně za dveřmi. Po celém ulítaném dni a uklízení po dětech i tatínkovi mám někdy podezření na zaražený nůž v podbříšku. To je znamení, že už toho ten den bylo až až. Stále ale tak nějak normálně funguju. Nebo se o to alespoň snažím.
Včera jsme byli v Praze na výletě. Dětem se v jednom dětském koutku moc a moc líbilo. Byl celý vypolstrovaný a děti si tam hrály s velkými měkkými kostkami. Alex lítal jak blázen a Max se očividně také dobře bavil. My rodičové jsme pokoupili tak nějak, co jsme potřebovali, potom se Alex s taťkou povozil po nákupním centru ve vláčku a celá rodina jsme se poctivě nacvakli u všeobecně oblíbeného fastfoodu. Ano, opravdu celá rodina. Ten náš roční brouček totiž s přehledem zvládá spořádat i šunkovou pizzu natož pak nějaké hranolky s masíčkem 🙂
A výletu nasadila korunu maminka, když se z ničeho nic rozplácla na zem přímo na zadek a ještě na sebe málem překlopila naložený kočárek i s Maxem. Prostě se mi podařilo nějak zaškobrtnout a už jsem letěla. Narazila jsem si kostrč, ale už po chvíli jsem zjistila, že ta naražená zadní část těla není zdaleka tak hrozná jako bolest, co mi začala vystřelovat do levé kyčle. Zřejmě se mi při tom pádu podařilo pohmoždit si nějaký ten nervík. Naneštěstí bolest přetrvává do teď. A tak opravdu vstávám jak důchodce a než se večer vyhrabu z gauče, abych se dobelhala k Maxíkovi, stačil by si někdo udělat kafe a naučit se finsky.
Alexka maminky pád moc pobavil a tatínek, když viděl, že mamince nic není, se k němu přidal. Jo, máma je holt showman.
Dexík se ale asi zřejmě má stále dobře. Sice to občas vypadá, že si cestu ven prorazí sám a úplně jinudy než by měl, ale „mamahotel“ mu ještě vyhovuje. A s tím, co nás následující dny čeká, buďme jenom rádi.
Maxík, ta naše chuděrka nemocná už tady všude s přehledem řádí. Neustále jen dělá všechno, na co se můžete spolehnout, že se určitě dělat nesmí a „NE“ a „TY, TY“ mu můžete říkat třeba stokrát a stejně půjde a vykoná to, co se mu v kebulince vyrojilo. A že toho někdy je… Vyrabovaný šuplík s vařečkami, vysypané špejle, rozházené kostky všude kolem, zbourané reprobedny, poctivě pokapaný konferenční stolek pitím, vyházené oblečení ze šuplíků, vysypaný pojízdný košík s kosmetikou v koupelně, strhnutý metr na měření výšky ze zdi, pokácená lampa, vysypané pastelky (Maxík pusinku celou pěkně barevnou), rozházené boty na chodbě, vyházený obsah přebalovacího pultu, či takřka stržená záclona. Přidejte si k tomu ještě fakt, že tu a tam najdeme broučka, jak se pokouší vymáchat v záchodové míse a o celodenní náplň práce máte postaráno.
K tomu se nám Alexek stále snaží dokázat, že to on tu bude velet a my se v podstatě pokoušíme o totéž. Situace není vůbec jednoduchá, jelikož po necelých čtrnácti dnech, kdy se několik hodin po tom, co večer usne, probouzí s kňouráním a brekem, jsme si uvědomili, že to trvá od té doby, co měl Maxík záchvat. Je to takřka každodenní záležitost umocněná podle toho, jak moc daný den zlobí nebo se vzteká. A tak tedy diagnoza u nás doma padla zcela jednoznačně na noční děsy. Opravdu se často vzbudí vylekaný a není schopen zareagovat na to, co mu říkáme, nebo občas zareagovat jakkoli. Chvíli je jakoby v tranzu a trvá to třeba půl minuty. Jakmile se však uklidní, okamžitě usíná. Myslíte si, že je doopravdy možné, aby u něj tento stav nastal jako reakce na pro něj tedy zcela jasně stresující situaci s Maxíkem ve febrilních křečích?
Hodně jsem o tom přemýšlela, a když si to dění zpětně přehrávám v hlavě, tak on v jednu chvíli začal hrozně brečet. Evidentně si tam minimálně uvědomoval, že něco není v pořádku, když brášku viděl. Doufám, že ho to přejde, protože krom jiného nám to i ztěžuje výchovu. Když totiž přes den často vzdoruje a my musíme nějakým způsobem častěji zasahovat, děsy bývají horší. Oproti tomu včerejší noc po našem výletě byla absolutně bez děsíků.
Ale abyste si nemysleli, tak jsme se k Alexkovi i tak naběhali až až. Stačila se mu přes den opět vyrazit rýmička a k večeru z toho už byl řádný štěkot. Během noci se pak doslova dusil a lapal po dechu, což ho opustilo teprve až po podání druhého prednisonu a po tom, co ho taťka zabaleného do deky choval asi pět minut na balkóně na studeném nočním vzduchu. Takže opět laryngitida. U nás zkrátka nemůže být chvíli klid a nic se nedít.
Navíc v rámci všech těch nepříjemných událostí minulého měsíce se u nás objevilo téma, které nikdo nemá rád. Po nějaké době zvažování a diskuzí se ukázalo, že by nám dospělým prospělo změnit prostředí. Máme už dost stále těch samých lidí kolem nás, drbů a toho jak je Kolín poměrně malý a každý každého zná. Ano, zřejmě již tušíte, kam směřuji. Sotva jsme si byteček předělali k obrazu svému, dospěli jsme k rozhodnutí, že je ten správný čas trochu změnit vody a přestěhovat se někam trochu dál. Neberte to jako útěk od problémů, ale máme pocit, že změna prostředí by nám v tom našem vysněném novém začátku mohla pomoci. Rádi bychom se my dospělí zaměřili hlavně na rodinu, na příchod nového člena a posléze hlavně na nás jako takové. Tak tedy v následujících dnech proběhne akce kulový blesk. Jelikož je třeba jednat vzhledem k mému stavu. Ze strany některých našich známých je to nepochopené, ze strany jiných je to správný krok. My se to ovšem dozvíme až za nějaký čas, ale jisté je že chuť do nového začátku nám nechybí a to je hlavní.
Dnes jsem koupila definitivně poslední oblečení, co mi na Dexíka chybělo. Byly to ponožky. Zítra se chystáme pro sourozenecký kočárek, aby byl již doma v plné pohotovosti. Po přestěhování mě bude čekat okamžité zabalení tašky do porodnice, vyprání a vyžehlení oblečků a dokoupení zbytku věcí jako jsou plíny a kosmetika.
Drže mi palce ať to ve zdraví a hlavně ještě stále dva v jednom přežiju. Za týden se opět těším s novinkami. Pavlína
-352x198.jpg)
