Stále nic nestíhám!

KLUB TĚHULEK! DENISA Myslím si, že mohu říci, že jsme si za ten ještě necelý měsíc sice vytvořili už určitý denní režim, nicméně Edík se rozhodl, že přes den se moc nespí. Podaří se mu usnout vždy tak na půl hodinky mezi jednotlivými krmeními. Jedinou výjimku tvoří jízda v kočárku, popř. jízda autem – ta ho taky spolehlivě uspí.

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

I když už i v tom kočárku to není 100%. Většinou sice usne, ještě než vyjedu s kočárkem ze dveří, ale někdy mu to vydrží jen chvilku. Někdy o něco déle a budí se, jakmile vjedeme zpět do naší ulice. Jako kdyby cítil, že se vracíme domů. A výjimečně spí opravdu tvrdě, že ho nechávám dospat ještě doma na terase. Tak to bylo například i včera, kdy vydržel spát 2 hodinky v kočárku při procházce a následně další půl hodiny spal ještě ve vajíčku v autě.

Včera jsme měli premiéru v samostatnosti. 🙂 Objednala jsem našeho pejska na stříhání, protože už byl chudák celý zarostlý. A naplánovala jsem si to tak, že ho tam odvezu a dobu, co bude pejsek na stříhání, strávíme s Edíkem u našich. Zvládli jsme to všechno krásně, po obědě jsme se vydaly s mamkou na procházku a já stihla koupit i dárek k narozeninám pro mého drahého. Ale ta výprava z domu byla tedy dost časově náročná. Obléknout se; sbalit vše, co bychom mohli potřebovat; obléknout Edíka; dát ho do auta, aby doma nekřičel, než tam všechno nanosím; nanosit tedy tašky do auta; složit kočárek; utišit plačící dítě; nacpat kočárek do kufru (to mi naštěstí šlo, i když jsem ho naposledy skládala cca před dvěma lety); opět utišit plačící dítě; připevnit tašku na psa a na závěr nahnat psa do auta. Tyto zdánlivě banální úkony mi však zabraly přes půl hodiny.

Tuhle jsem se vůbec zamyslela nad pojmem čas. Bylo to, když jsem stála u postýlky a snažila se uspat Edíka, kterého něco probudilo ze spánku, a už podruhé jsem mačkala čudlík na hracím kolotoči, aby dalších deset minut hrál ukolébavku. Deset minut, dvacet minut, třicet minut. To jsou docela dlouhé časové úseky, za které normální člověk stihne spoustu věcí. Pro mě jakožto matku na mateřské dovolené ale ubíhají asi tak rychle, jako mi dříve ubíhala minuta, dvě, tři. A večer se pak akorát divím, že už je zase večer. Zajímalo by mě, kdy tohle moje chápání a neuvěřitelně rychlé ubíhání času skončí a já se zase vrátím do toho normálního módu. Připadám si díky tomu totiž úplně nemožná, protože nic nestíhám. Jen kojím, chovám, uspávám, pak mám někdy trochu času si aspoň vyčistit zuby nebo dojít na záchod, popř. se najíst a napít, a pak zase znovu a stále dokola.

Ale abych nepsala stále jen o nestíhání… Dnes jsme absolvovali prohlídku kyčlí se závěrem, že je máme v pořádku. Ptala jsem se pana doktora, jestli má smysl dávat široké balení a řekl mi, že ne, že je to zbytečné. Sousedky, které mají malé děti, mi však tvrdily, že široké balení dělaly svým dětem preventivně, protože prý naše generace ho měla a že to zcela jistě mělo smysl. Já si však říkám, že když je dítě sledované na ortopedii, tak to opravdu asi úplně nutné nebude. Chtěla bych znát názor i zkušených maminek čtenářek, jestli jste široké balení také raději preventivně dávaly, nebo zda věříte ortopedům, že stav kyčlí opravdu dobře ohlídají a děti pak nebudou mít problémy. Tak mi prosím napište do komentářů pod článek.

Děkuji a mějte se krásně.

Maminka Denisa