Stále jako kindervejce
KLUB TĚHULEK! DENISA Právě prožívám 40. týden těhotenství a náš brouček se stále nechce podívat, jak to na tom světě vypadá. Poslední dny jsou jako na houpačce. Jeden den se cítím tak, že si říkám, že už TO prostě musí každou chvíli přijít a jindy jsem úplně v pohodě, jako kdybych ani snad těhotná nebyla. 😉
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Na pondělní pravidelné kontrole mi pan doktor řekl, že už jsem trochu otevřená a že, pokud chci, může mi provést Hamiltonův hmat. Docela mě tím zaskočil. Lépe řečeno mě představa možného porodu ještě týž den docela vylekala. A to jsem si myslela, jak jsem na porod hezky psychicky připravená. 🙂 Asi jsem, ale na ten přirozený a ne na vyvolaný. Takže jsem to odmítla. A odmítla jsem to i z důvodu, že jsem doma ještě neměla vše nachystané, tak jak bych si přála.
Je mi jasné, že by to zvládl případně dodělat i tatínek, ale přece jen jsem radši, že to bude po mém. Takže jsem včera ještě pořádně uklidila ložnici a koupelnu, umyla a povlékala postýlku, sestavila nad ni kolotoč a dnes mohu říct, že už jsme 100% připraveni. Ještě v pondělí se mi sobota zdála jako strašně dlouhý časový úsek. Teď je však čtvrtek po obědě a já se už od včerejška snažím malého přesvědčit, že mu tu s námi bude dobře, že je čas již vykouknout. A proč píšu o sobotě? V sobotu večer se totiž uzavírá naše porodnice a opět se otevírá až ve středu večer. Možná mi ani nepřísluší použít slovo „naše“ po tom, co jsem ji docela pohanila ve svých minulých blozích, ale nakonec jsem se pro ni přece jen rozhodla. Tedy za předpokladu, že to stihneme v době, kdy bude otevřená.
Je zajímavé, jak člověk mění svá rozhodnutí. Jak je najednou ochoten z některých požadavků slevit na úkor jiných apod. Zapomněla jsem to tu napsat, ale ty krásné představy porodu v rychnovské nemocnici vzaly za své v podstatě hned při její návštěvě, kterou jsme tam s kamarádkou absolvovaly. Měly jsme sice tu smůlu, že jsme neviděly onen nový krásný porodní sál s vířivou vanou a všemi vymoženostmi moderní doby, protože tam zrovna byla rodička. Celkově ani to prostředí nepůsobilo nijak negativně. I když dva staré porodní boxy a sál na SC vypadaly opravdu odpudivě, fakt bych nechtěla, abych tam musela. Tak nějak jsme však od toho čekaly víc. Asi jsme si své představy podle popisu na internetu moc zidealizovaly.
Nedokážu přesně říct, co nám vadilo, co nás odradilo. Opravdu to tam není špatné. Setkaly jsme se tam s dětskou lékařkou, s gynekoložkou i porodními asistentkami a všechny byly moc milé, příjemné a vstřícné. Vedení porodu a následná péče o maminku i miminko je přesně taková, jakou bych chtěla. Ale… Nějaké ALE tam někde je, které způsobilo, že jsem nebyla nadšená a neřekla si: „Tak tohle je přesně to, co hledám a tady chci své dítě přivést na svět.“ Váhala jsem ještě nějaký čas, ale nakonec jsem si řekla, že pokud to půjde, porodím v HK. Jednak to mám nesrovnatelně blíž (cesta autem je pro mě čím dál větším utrpením) a jednak je to přece jen fakultní nemocnice, kde je ihned dostupná špičková lékařská péče v případě nenadálých komplikací. Sice si za některé jinde běžné věci budu muset připlatit, slevit z některých svých požadavků, o kterých vím, že ani nemá smysl tu zkoušet prosazovat, ale to se nedá nic dělat. Život je plný kompromisů.
Třeba si však náš malý usmyslí vykouknout zrovna během 5 dnů, kdy se tu maluje a nakonec do toho Rychnova přece jen pojedeme. Sice blíže máme ještě Pardubice, ale asi jsem takový hradecký patriot, že bych nechtěla, aby naše dítě mělo v rodném listě uvedeno jako místo narození Pardubice. Ti, kdo znají rivalitu mezi těmito dvěma městy, jistě chápou. 🙂 Stejně však platí staré známé: „Člověk míní, pán Bůh mění.“ Jak to všechno dopadne, je tedy ve hvězdách…
Mějte se krásně a já jdu zkoušet nějaké finty, jak toho drobka přesvědčit, aby byl nejdéle v sobotu venku. 🙂
Denisa
Denisa právě prožila 40. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?
