Spaní na hvězdičku

Foto z ateliéru Fotopromě.cz

Jako obvykle v posledních týdnech – dokud nesednu k počítači, nevím, o čem budu psát. Tento týden je to o to víc, že jsem celý proležela a tím pádem se u nás až tolik pro mne nedělo.

Přestože jsem měla v plánu zajít do sekáče na výprodej dětských oblečků, nastříhat při hlídání Adámka mou sestrou konečně tu potřebnou noční košili (noční úbory mají opravdu šílenou špinitelnost a nestíhám je ani prát) a prát oblečky na efičku. Místo toho jsem už od soboty večer doslova nevylezla z postele. Stejně tak dlouho už spím v obýváku namísto v ložnici.

(Včera jsem si chtěla už přelézt zpět, ale protáhlý obličej mého muže mi naznačil, že mám zůstat ještě v exilu. Prý si totiž zvykli s Adámkem spinkat tzv. „na hvězdičku“, jak se u nás doma říká, když máte celou postel pro sebe. Abych vysvětlila hvězdičku – můžete se roztáhnout jak dlouzí, tak širocí, tedy ruce i nohy, aby se tam nikdo další nevešel. Podezírám ho ale, že hvězdičku dělá tak maximálně Adam, ale budiž… i já se totiž lépe vyspím než s nimi, neboť se nebudím při každém Adamově zabručení. Takže fajn, nezamrzí – jen se v obýváku fakt špatně spí. Jedna část sedačky je totiž strašlivě tvrdá a tak to není žádný komfort. Ale nepřerušovaný spánek mi teď hodně pomáhá k rychlejšímu zvládnutí nemoci, a tak jsem neprotestovala. Dává mi v noci zabrat i efička, už si diktuje, jak mám spát, což je také tak nějak spánku navzdory. Tedy, trošku vyčůraně, budu ještě chvilku spát mimo ložnici.)

K potížím s nízkým tlakem se mi v poslední době přidalo praskání kůže. Asi je to tím, že jsem se snažila před pár dny zapojit se do uklízecího procesu a vaření v kuchyni – bez rukavic jsem myla nádobí – a kůže na rukou mi zase zhrubla, ztenčila se a v ohybech praská. Je to projev mého atopického ekzému. Dá se toho velmi špatně zbavit, tak trošku trpím při přebalování a stálém mytí Adámkovy špinavé pusinky, otírání zadečku vlhkými ubrousky a natíráním své kůže různými olejíčky proti striím a celulitidě.

Přesto se vytrvale mažu už snad kromě zad všude… pořádně. A pěkně všemi mastmi. :o)

Jediné, co jsem tedy zvládla v tomto týdnu je oholit si jednu a půl nohy (došla šťáva strojku), abych nebyla podobná novému plyšákovi, kterého Adam dostal od babičky Zlaty. V ostatním se totiž tomuto mamutovi už téměř podobám. Vážím skoro stejně, zarostlá jsem byla všude stejně (nevím, jak vy těhulky, ale na některé partie si pro jejich úpravu už zkrátka nejen, že nevidím, ale ani úplně dobře nedosáhnu, což přispívá k pocení v těchto místech a je to teda ale hooooodně nepříjemné – jenže co nadělat, když manžel se musí starat spíš o prcka, než o sekání zahrady, že? ;o) ), a v tomto týdnu jsem si přišla únavou a kašláním mnohdy snad na – no dobře – umření je to slovo, ač k mamutovi by se hodilo spíše vymření.

Ale nebudu děsit sama sebe tím, co jsem nestihla a uklidním se tím, co jsem naopak udělala. Zašila jsem totiž téměř všechny resty, co jsem měla v koši na zašívání – trička manželova, trenýrky, ponožky, kalhoty, Adámkovy rukavičky a bodýčka, a mám hotovo. (Jenže jsem si právě vzpomněla, že mu ráno koukal z jednoho pyžámka zase palec, protože už je na prstíčkách řídké, no co, založím nový koš… nekonečná práce. :o))

Zdá se to jako hloupost, ale už to tu přetékalo a strašilo mě to. A tak úsměv od ucha k uchu je zcela zasloužený.

Radost mi dělá ale především Adam. V poslední době se rozmluvil. Snaží se zapojit do konverzace (zejména o dopravních prostředcích), řekne si o pití, když má žízeň (v jeho podání „Ty-tí“) a naučil se volat „Tati, tati!“, přestože tak volá i na mě a místo poděkování řekne dík – tedy „Gý“. Umí už zvuky většiny zvířátek, dnes jsme si vysvětlovali rozdíl mezi oslíkem a koníkem, a pokud řeknu, aby mi podal tygra, většinou donese všechny, které má. Když si od něho chci trošičku odpočinout, stačí mu dát do ruky knížku nebo hokejku. Otáčet stránky nebo honit míček po patře zvládne někdy i několik desítek minut sám. (Bohužel ne, když je doma manžul – toho na pokoji nenechá – i když, jestli ono to nebude i naopak. :o))

Po vzoru Verči se i pokouším se s ním domluvit, jako ona s Anit. Někdy to moc nejde. :o( Přikládám to vlastní neschopnosti předestřít nápady formou, která by se Adamovi zamlouvala. Navíc se trošku snažím, aby pochopil, že taky ne vždycky budu dělat já to, co chce on a proč – z racionálních důvodů (nejraději by totiž každých pět minut byl dole, či zase nahoře v domě, což ne vždy je možné nebo rozumné). Ale nechám ho, aby si třeba s tou kterou hračkou dohrál, nebo v té které místnosti hrál sám, pokud to jde. Pokud to samozřejmě není nebezpečné. (Přestože i do schodů už umí vyjít po dvou s držením se zdi nebo po čtyřechbleskovým tempem, ljfzzbvbnm – .o¨
=
sdgopppppppppp

/ano, to byla vsuvka, či spíše námitka k tématu, mého malého domácího editora/ dolů to jde o něco hůře, prozatím pozadu jako z postele nebo po zadečku schod po schodu, samotného ho samozřejmě chodit nenechám.)

Trápí nás ale, že když se mu něco nedaří nebo není po jeho zcela ve všem, na protest jde a schválně bije hlavou o zeď nebo jinou věc v dosahu. Neumíme tomu ani předejít, ani mu vysvětlit, proč nás to trápí, nebo snad proč on je ten, koho jediného to bolí… Už jsme vyzkoušeli asi všechno, co nás napadlo a co jsem se dočetla v časopisech… Naposledy jsme zkusili úplně to ignorovat. Nedělá to samozřejmě tak, aby si ublížil, to po očku dáváme pozor, ale jinak to od nás nemá žádnou reakci, ani když pak pláče. Pokud vás napadá něco, co u vás, měli-li jste podobné problémy, zafungovalo, sem s tím pod článek nebo případně do diskuze, budu velmi ráda.

Přeji Vám příjemný následující týden a hodně vydatného spaní na hvězdičku,

Zuzana

Zuzana právě prožila 30. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?