Sobotní křtiny

Max se po obědě vyspal a my mohli vyrazit do kostela. Před vchodem do kaple už se scházeli ostatní pozvaní, v podstatě jen rodina a nejbližší přátelé. Maxe ani Tobyho jsem nenavlékla do upnutého formálního oblečení. Měli jen triko s límečkem a plátěné kraťasy. Celé křtiny se nesly v uvolněném duchu. Okamžik, který je potřeba zmínit, byl, když Michelova babička dělala Maxovi křížek na čele. Věkový rozdíl 94 let!  Křtění svěcenou vodou Maxík proplakal, nechápal, proč mu někdo lije vodu na hlavu. Alespoň že bylo teplo, pomyslela jsem si.
Po křtinách byli všichni zváni na malé občerstvení k nám domů. Mám ráda tenhle pohled… hosti sedí na terase, jsou spokojení, na stole je dost jídla a pití a děti běhají okolo a rozbalují dárky. Přišlo mi milé, že hosté nezapomněli s malými dárky ani na Tobyho a Haničku (má neteř). A Max dostal jako extra dárek dvě mezinárodní kmotry.
Den po křtinách začalo pršet a doteď v podstatě nepřestalo. Má sestra s rodinou odletěli domů, moje mamka zůstala kvůli hlídání kluků. Ráno po odletu naší návštěvy jsem sundala Maxovi pyžámko a viděla je… Jsou tam. Neštovice!  Proto byl Max poslední dva dny trošku nevrlý! Hezký dárek to tedy předá Maxík Hance… U nás už se to teď lepší, ale první dny tedy nic moc. Nejenže se neštovice rojily téměř před očima, ale ty noci! Max nemohl spát, plakal a škrábal se. Nevydržel ležet, ručičky mu zoufale jezdily po bříšku, snažil se škrábat. Spal mezi námi v posteli, nechtěl být sám v postýlce. Zavítala jsem tedy již podruhé do lékárny, doma už jsme měla tekutý pudr a kapky Fenistil proti svědění. Bohužel jsme na to urputné svědění bez předpisu nic jiného nedostala. Vzhledem k tomu, že byl pátek odpoledne, nedostala jsem se už ani k naší pediatričce. Maxovi jsem tedy v noci dávkovala Fenistil po deseti kapkách. Maximálně třikrát, čtyřikrát. Pokaždé, když začaly kapky účinkovat, Max na chvíli usnul.
Nemám ráda takové to – je to jen dětská nemoc, každý si tím musí projít. Vždyť to není nic příjemného, a pokud by to šlo, byla bych raději, aby si tím Max projít nemusel. Max má plno neštovic i na obličeji, těsně pod okem, mezi prsty, na chodidle. Nechci tu otevírat téma „očkování“ a už vůbec ne „nepovinné očkování“. Je to věc každého rodiče. Nebudu diskutovat o pro a proti. Ale já osobně jsem o očkování proti neštovicím pro Maxe uvažovala. Hlavně po události z minulého roku, kdy Tobymu na neštovice zemřel kamarád v jesličkách. A Toby byl v tu dobu také zrovna nemocný. Četla jsem poté vzkaz oné nešťastné maminky, která apelovala na všechny rodiče, ať se informují o očkování, protože ona neměla ani potuchy. A tahle nevinná dětská nemoc jí vzala jediné dítě.
V Čechách mají děti neštovice většinou v době, kdy navštěvují školku. Tady je všechno posunuté a děti dostávají dětské nemoci v období jesliček. Toby je měl ve dvou letech, Max v patnácti měsících stejně jako spálu. Na druhou stranu si dříve vybudují imunitní systém. Toby nebyl od dvou let ani jednou nemocný. Neskolilo ho žádné nachlazení nebo teplota. A to je denně v dětském kolektivu.
Protože máme k dispozici českou hlídací babičku, můžeme si občas s Michelem naplánovat večer někde venku mimo domov. V pátek jsme vyrazili do města. Nejdřív jsme zašli na večeři, venku na terase italské restaurace jsme zapíjeli těstoviny domácím vínem. Poté jsme šli na koncert, kde jsme tancovali až do půlnoci. Venku bylo krásně, vzduch voněl po dešti a já si říkala, jak je super občas vypnout… a třeba se jen najíst „v kuse“, nevstávat neustále od stolu, protože dětem něco upadlo nebo chtějí víc pití.
Mějte se krásně a občas si vyrazte. 