Snad už připraveni

Jak jsem někdy měla tendence si postěžovat, že musím pořád chodit do práce, když nemám tu mateřskou, beru teď to své stěžování zpět. Přišla jsem totiž na to, že poflakování doma není pro mě. Ano, mám alespoň čas na lékařské prohlídky, na úklid a vaření, na nějaké to relaxování. Ale často si přijdu taková „nevyužítá“ a když jsem si dvakrát dovolila déle si pospat a povalovat se v posteli, výsledkem byla akorát rozmrzelost a bolest hlavy. A v důsledku dlouhého vyspávání jsem navíc večer zase měla problémy s usínáním a tak jsem se dobré dvě hodiny povalovala v posteli, než se mi podařilo zabrat.

Já prostě asi dávám přednost nějakému tomu řádu a nabitému programu. Mám zřejmě ráda ten shon, kdy po práci letím na nákup a večer stihnu ještě vyprat, uklidit a uvařit, než ulehnu s vyplazeným jazykem do postele. Další věc, co mě štve na tom, když jsem doma je, že jsem tu sama. Teda samozřejmě s naší fenkou Baileys a s Adinkou v bříšku, ale stejně! Pepa má teď jako na potvoru spoustu práce a tak často odchází do práce už před sedmou ranní a vrací se po sedmé večerní. A když jsem chodila do práce i já, vůbec mi to nevadilo, ale teď mi vždycky to čekání a těšení se na něj přijde neskutečně dlouhé!

Minulý čtvrtek jsem byla poprvé na předporodní prohlídce u Apolináře a byla jsem z toho taková rozčarovaná. Za prvé všude ty těhotné! Já vím, zní to dost ujetě, ale nějak mi zkrátka nebyly příjemné ty desítky těhotných hladících si své velké pupky. Za druhé jsem přes dvě hodiny čekala v potemnělé čekárně (vypadl proud v celé budově), abych pak strávila dvakrát pět minut v ordinaci. Z čehož poprvé mi během těch pěti minut sestřička jen vysvětlila, co všechno za vyšetření ještě musím podstoupit, co si musím doplnit do těhotenského průkazu a jak bude probíhat příští prohlídka. A ze třetí, chtěli mě hnát na vyšetření EKG do Hradce! Ale to jsem nakonec přemluvila pana doktora, že to nebude nutné. Zítra jdu na další kontrolu, tentokrát už i na monitor. Docela se tam i těším, tak snad budu mít z celé akce příjemnější a méně rozpačité pocity nežli minule.

Napište Kláře do diskuse KLUBU TĚHULEK a popovídejte si i s těhulkami Ivou a Luckou!

V pondělí jsem vstoupila do 39. týdne těhotenství. Když mi chytrá aplikace „těhotenská kalkulačka“ sdělila, že do termínu porodu zbývá 13 dní, zhoupnul se mi žaludek. Jako na horské dráze. Bylo to takové zvláštní, ale docela příjemné vzrušení z něčeho nového a neznámého, které je už doslova „za rohem“. Co jsem ale necítila ani trochu, byl strach. Od pondělí mám totiž konečně pocit, že jsem připravená a že Adinka může přijít, kdy jen bude chtít. O víkendu se mi totiž podařilo dohnat všechny resty a já mám nyní pro Adinku už vypráno a nažehleno, nakoupenou základní výbavičku, zařízený pokojíček, připravený kočárek, připravené tašky do porodnice – už nejen tu pro sebe, ale i pro Adinku. Vybrala jsem jí moc slušivý a hřejivý obleček na ten odchod z porodnice. Samozřejmě – růžový.

V bytě už to vypadá vcelku obyvatelně a útulně. Dnes nám ještě montují vestavěnou skříň do předsíně a v sobotu má Pepa s kamarádem v plánu sestavit manželskou postel a přivrtat police a vešák. Ale to jsou už jen takové „detaily“, na kterých Pepa případně může ještě pracovat během mého pobytu v porodnici.

Pocit klidu a připravenosti je stavem mysli a i když na něj rozhodně mají vliv výše zmíněné věci, důvodem, proč už nepociťuji stres a strach je především také návštěva mé úžasné kinezioložky a terapeutky Jitky, kterou jsem uskutečnila právě v pondělí. Bylo to jako vždy velmi příjemné setkání, při kterém mě Jitka zbavila zbytečných strachů. A já ji za to moc a moc ještě jednou děkuji, protože mám díky ní nyní pocit, že to s Adinkou zvládneme levou zadní!

Fotografie pochází z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Klára právě prožila 39. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?