Několik týdnů se vám naše domácnost nehlásila. Myslela jsem si, že další článek už nebude. Nakonec to zkouším, protože třeba jsou lidé, kteří moje příspěvky četli rádi a na povídání o našem malém chlapečkovi se těší. A v neposlední řadě mě psát každý týden toto povídání baví a dělám to ráda. Tak mě tu tedy máte zpět!
Abych tedy navázala na poslední článek, slíbila jsem vám napsat o našem pobytu v porodnici. Vše probíhalo standardním způsobem. Dokonce jsem byla mile překvapená z postoje, který lékaři i sestřičky zaujali vůči mému přání nekojit a začít Dexínka krmit rovnou umělým mlékem. Neměli s mým přáním sebemenší problém a bez nepříjemných připomínek mi vyšli vstříc. To byla úleva. Dexík se od prvního okamžiku cpal a cpal a dělá to vlastně doteď. Domů jsme odcházeli s tím, že bumbáme šedesát mililitrů mléka. Což je podle mého názoru na novorozené mimi docela výkon, když vezmeme v potaz, že umělé mléko je určitě hutnější než mateřské mléko v prvních dnech. Překvapená jsem z toho ale moc nebyla. Maxík byl na tom tenkrát úplně stejně. Jsou to přece kluci jako buci. Od začátku bylo jasné, že Dex je syn svého otce. Když se mu zrovna dobře spinkalo a nemocniční personál se rozhodl, že musí podstoupit nějakou proceduru a je ho tedy potřeba vzbudit, byl patřičně nevrlý a dal nám to pěkně sežrat. Po jednom dni mi ho sestřičky v takovém případě vozily na pokoj s připravenou lahví mléka v ruce. Protože, když toho našeho chlapáka takhle naštvaly, neutišilo ho nic než žvanec. 🙂 A protože jsme správně prospívali, pustili nás den před Štědrým dnem domů. Juchůůů!
Já jsem pobyt na šestinedělí už klasicky prostě přežila, ale už jsem byla vděčná, že jsem doma. Člověk se tam přece jen moc nevyspí. Když vašeho drobečka půlku noci trápilo bolení a jste konečně ráda, že spokojeně chrní, můžete se spolehnout na příchod setry, která vám sdělí, že se jde dělat nějaké vyšetření. To mě vždycky tak štvalo ve všech třech případech. Takže já už jsem se od druhého dne po porodu nemohla dočkat, až si doma vše budu moct dělat podle toho, jak jsem zvyklá.
Mezitím doma válčili ti naši zbylí chlapi. Musím se přiznat, že jsem z toho měla velký strach a moc jsem našemu taťkovi nevěřila. Byla to obrovská chyba. Zvládli to spolu na jedničku. Dokonce i uklízet, vařit a prát náš táta s těmi lotry zvládal. Je ale pravda, že Maxík ho o druhé noci trochu potrápil. Přece jen to bylo doopravdy poprvé, co byl beze mě. Takže nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme spolu doma a mohlo vše začít fungovat, tak jak jsme byli zvyklí plus jeden člen navíc.
Alexek od první chvíle malého brášku pořád hladil a pusinkoval. Maxík okukoval, co že to máme doma za atrakci a po chvíli došel k názoru, že na nic moc zábavného to nevypadá. Popravdě jsem byla ráda. O starost méně. Večer jsme zahnali kluky spát. Strojili jsme stromek (tentokrát o mnoho menší než jindy z bezpečnostních důvodů kvůli Maxíkovi) a kochali se u toho pohledem na našeho Ježíška v houpacím lehátku. Byl to ten nejlepší dárek ze všech! Ještě večer jsme se rozhodli, že dárky dáme klukům už ráno, aby měli možnost si s nimi celý den hrát. Přeci jen jsou ještě malí, nemají z toho rozum, a zahánějte je večer včas spát, když budou rozjívení z nových hraček. To bychom si akorát tak koledovali o to, že budou přetažení, protivní a v Maxově případě usínat se vzteklým řevem. A tak jsme pod stomeček naaranžovali dárky, nakrmili Dexíka a potom jsme si užívali té pohody, že všechny děti spinkají a my máme chvíli pro sebe i za cenu nevyspání. Tak jsme to ostatně dělali každý den. Místo toho abychom se šli pořádně vyspat, užívali jsme si my blázni toho rodičovského volna třeba do dvou do rána. Bylo to prima. Konečně jsme měli to, co jsme si od našeho přestěhování sem slibovali. Pohodu, souznění a Dexínka.
Bohužel člověk měl tušit, že vše krásné se jednou skončí. V tomto případě to trvalo pouze přesně dva týdny od našeho příjezdu domů. Právě ve chvíli, kdy jsme si s partnerem uvědomili, že k sobě máme blíž než za hodně dlouhou dobu předtím, potkala nás tragická událost, která měla naši rodinu rozervat na kusy. Pro to, co se stalo, se jen těžko hledají ta správná slova. Přichází okamžik, pro který jsem už nechtěla v psaní pokračovat. Přihodilo se nám něco, co by nás nikdy nenapadlo ani v těch nejdivočejších snech a nejhorších nočních můrách. Můj chlap, se kterým jsem měla v plánu zestárnout, ten nejbáječnější táta na světě, ten co by se pro naši rodinu rozkrájel, provedl něco, co ani sám nechtěl a pro co není omluvy. Ze dne na den toho bylo všude plno. Televize, tisk. Náš život se tak, jak jsme ho znali doteď, rozpadl na až brutálně dlouhou dobu do budoucna. Nikdo z nás, a vlastně ani přítel sám, jsme nechtěli uvěřit. Nikdo z nás a pořádně ani on sám nevíme proč. Výsledek je ale stejný: Chtě nechtě jsme já a moje děti zůstaly doma bez partnera a táty. Je to teď všechno na mně..
První dny byly náročné. Najednou jsem nebyla schopná zvládat úplně běžné věci ohledně domácnosti a děti dohromady. Jediný důvod, proč jsem nechodila po bytě jako duch a nebrečela, kudy chodím, byli a jsou právě naši kluci. Potřebují mě. Kdo jiný by se o ně postaral? Nakázala jsem si fungovat tak, jak to jen půjde, postavit se pravdě čelem a zaujmout správný postoj k věci. Smutek, pláč, špína z novin. To vše mě drtilo silou největšího lisu planety. Dost! Takhle to nejde! Usilovně jsem přemýšlela kudy z toho ven. Jak nejvíce mohu v tuto chvíli pomoct. Sobě, dětem, Jirkovi. A tak jsem se posbírala. Řekla jsem si, že už jsem velká holka a nyní vlastně i hlava rodiny a že jediná cesta, jak to mohu mým chlapům trochu ulehčit, je jít jim příkladem. Rozhodla jsem se být silná. Podívat se té nelíbivé realitě zpříma do očí a ustát ji. My jsme rodina a já budu teď ta, co jí bude pevně držet ve svých rukou. Ani na zlomek vteřiny jsem nezaváhala nad tím, že bych se k partnerovi otočila zády. To bych nemohla žít sama se sebou. Vždy tu budu jak pro něj tak pro svoje děti, protože si myslím, že to je role správné matky a partnerky. I nadále se budu co nejsvědomitěji starat o moje chlapečky, protože to je ten jediný a nejlepší lék co znám. A já mám to štěstí, že ho doma mám hned třikrát. A i nadále se můžete, alespoň doufám, těšit z mých každotýdenních blogů, protože ještě nevymysleli pohromu, která by mě dokázala srazit na kolena.
Tak tedy nezbývá než vykročit vstříc lepším zítřkům!
Mějte se lépe než já. Pavlína
-352x198.jpg)
