Šestinedělí

Začalo to již na sále, naštěstí až po porodu. Měla jsem svůj porodní plán, jak jsem psala již dříve. V porodním plánu stálo také moje přání, aby mi nebyla podána antibiotika v případě pozitivity na Streptokoka. Důvodem k tomuto rozhodnutí byla především hrozba špatného osídlení střeva miminka mikroflórou, v případě podání antibiotika matce před porodem. Tento problém řeším hlavně proto, že jsem alergička a moje miminko má vysokou šanci být také alergikem. Jak známo, špatná slizniční imunita s vývojem alergie souvisí. Navíc žen pozitivních na Streptokoka je hodně a neznám popravdě žádný případ náhlého úmrtí novorozence následkem přenosu Streptokoka z matky na dítě během porodu. Samotná porodnice doporučuje podání nejpozději 4 hodiny před porodem, ovšem v mém případě přišla informace o pozitivitě na Streptokoka pozdě a to vinou samotného personálu, což byl další důvod, proč odmítnout.

Samozřejmě jsem tím rozžala oheň a musela podepsat (tedy ne já, nýbrž otec dítěte) negativní revers.

Další problematickou věcí byla přítomnost jednoho z rodičů u jakéhokoli zákroku na dítěti. Přesto, že rodič má plné právo doprovázet svoje dítě při ošetření, personál porodnice nebyl s tímto právem vůbec srozuměn. Po hodinovém bondingu na porodním sále chtěli Jarouška odnést na odběr krve kvůli nedonošenosti (kdyby se narodil jen o pár hodin později, už by nedonošený nebyl). Instruovala jsem Petra, aby byl všude, kde bude Jaroušek, a tím se rozpoutal velký spor mezi námi a sestrami.

Ve zkratce: dostala jsem „vyhubováno“ hned od první sestry, kterou jsem viděla na pokoji šestinedělí, že odmítnutím antibiotika jsem udělala velkou chybu a to bylo ještě mírné. Měla jsem totiž ještě několikrát slyšet, že díky mému rozhodnutí mi může moje miminko umřít! No chápete to? Ony vám tam sestry a doktoři s klidným svědomím vmetou do obličeje, že vám může vaše dítě kdykoli umřít! Nebýt toho koktejlu hormonů, který se mi vylil hned po porodu do žil, asi bych si jen myslela své, ale takhle… Několikrát mne dohnali k slzám.

Na mého syna odmítly sestry sahat jinak než v rukavicích, protože jsem mu chtěla alespoň 24hod zachovat ochranný mázek a nemýt ho hned po porodu.

Pokaždé, když jsem šla s Jarouškem na další zákrok na ošetřovnu, dávaly mi okatě najevo, jak je tam štvu. Ale co, mě to neodradilo a všechno jsme přestáli na výbornou. Jaroušek asi vycítil, že je potřeba co nejrychleji zmizet, a tak se drobeček usilovně snažil pít z mámina prsu, až byl nakonec rekordmanem v pití! A žloutenku jsme také dokázali zvládnout v krátkém čase a bez nutného svícení. Po 4 dnech jsme odcházeli vítězoslavně z nemocnice a nyní, 3 týdny po odchodu z porodnice, jsme stále zdraví a šťastní!

Přeji i vám hodně sil při boji za svá/vaše práva a hlavně zdravé děťátko!

Vaše bloggerka Zdeňka