Sebezpytování

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Anit nás s Tomem napodobuje téměř ve všem. A to ještě pořádně nemluví. To teprv bude zkouška sebekontroly. Protože, ač se i teď snažíme, občas nám nějaké to hrubší slůvko ujede. Nebo aspoň výraznější tón. Jsme zkrátka emotivní, expresivní extroverti. Takže ohlídat si slovník či důraz je pro nás oba v některých situacích opravdu výkon. Smysl pro mírné drama máme totiž v genetickém kódu. Má ho tam i Anit?

Ale zpět k mým chybám. Zatím s lítostí sleduji, že Anit neučím správně stolovat. Nemám vztah k vaření. Ani všem věcem na tuto činnost navázaných. A ano, jsem jedna z těch (mála) šťastných, která svému muži nemusí večer nic podstrojovat. Vlastně to u nás vypadá tak, že večer přijde Tom z práce a otázku „Co dnes bude k večeři, miláčku?“ pokládám já jemu. Nutno podotknout, že Tom vaří rád. (A výtečně!) Než aby jedl ty moje rychlojídla (připravená s láskou k němu, ale bez sebemenšího entuziazmu vůči vaření), raději si nakrájí ingredience na přesně definované geometrické tvary a pečlivým přidáváním dokonale odměřených dávek koření vykouzlí lahodný pokrm sám. Promiň, Tome, teď si z tebe dělám trochu legraci, a ty jsi přitom tak báječný. Ale zase mě nenecháš nakrájet ani cibuli – že prý to dělám na příliš velké a navzájem si nepodobné kusy!

Takže vztah k vaření, doufám, zdědí Anit po Tomovi. V opačném případě jí přeji fakt šťastnou ruku při hledání partnera.

Přes den je dcera odkázaná na mé vaření (původně jsem chtěla napsat „kuchařské umění“, jenže ve spojitosti s mou osobou by bylo toto sousloví asi oxymorónem). Funguji na principu zdravě a hlavně rychle. Nejčastěji vařím kuskus s rajčaty z trhů. Anit ho baští. A je téměř bez práce. Nejméně často peču. Vlastně nepeču nikdy. Tedy – nikdy neříkej nikdy – takže oprava: Nepeču SKORO nikdy. A když už jsme u těch statistik, ještě jedna nelichotivá: za kariéru matky se mi zatím podařilo proměnit v černý škraloup dna pěti hrnců. Dnes jsem mohla připočítat šestý, ale zachránila jsem ho a jsem na to náležitě hrdá.

Kromě vyváření složitých a časově náročných jídel vidím pramalý smysl také ve špinění spousty nádobí. Takže naše stolování s Anit vypadá tak, že si k ní sednu na zem, položím vedle nás hrnec s jídlem, dvě lžičky, a už se společně ládujeme. Občas se mi Anitka pokusí dát lekci správného stolování a přivede mě za ruku k židličce. Pak na ni ukazuje a slovem HAM mě pobízí, abychom aspoň někdy jedly jako slušní lidé. Tedy u stolu.

Stolování a vaření jsou mé achillovy paty. Kvůli Áně se fakt snažím obojí pozvednout aspoň na určitou úroveň. A obojí se střídavými úspěchy. Až bude jednou Anit přikusovat polorozbalený sýr k suchému chlebu a u toho si něco psát na počítači, vím, kdy to semínko začalo klíčit.

Občas taky Anit přímo učíme nevhodné věci. Teď se tomu smějeme, ale nastane čas, kdy už foukání do brčka, nošení ponožek na hlavě nebo důležité vykračování si po stole zas taková sranda nebude. A budeme muset přiznat, že máme svůj podíl.

Jenže – říkám si – rodiče nejsou stroje. Musíme projevovat emoce. Musíme se před našimi dětmi chovat jako MY. S naším smyslem pro humor. S našimi slabinami.

Takže dnes trochu sebezpytující článek. A přivedla mě k němu událost, o které jsem se vlastně ještě ani nezmínila. Anit šla ve čtvrtek na poslední dávku Pediacelu. Třetí očkování jsem řešila nejmíň ze všech. Anit už mi asi přijde velká a silná. A superzdravá. Až doteď.

Po očkování se jí rozjelo nachlazení, které asi někde dřímalo. Po injekci oslabený organismus prostě podlehl. Takovou rýmu a kašel Anit neměla! Vyčítám si, že jsem ji nesledovala líp. Mohla jsem očkování ještě odložit. Vyčítám si, že jsem ji – jako v minulých dvou případech – nepřipravovala na tuto zátěž pomocí vitamínů. A teď vařím čaje, míchám cibuli s medem a přemýšlím o chybách.

Vidět mou holčičku usoplenou a unavenou je hrozný pocit. Už aby byla zdravá! Jak léčíte nachlazení vy? Nějaké přírodní tipy? Díky za ně.

Zatial. Vaše chybující V.