Salto mortale

Začíná to jako pohádka, ale musím přiznat, že mi do zpěvu moc nebylo. Naštěstí jako ve správné pohádce máme i v našem příběhu happy-end. (Tak doufám, že dočtete do konce, i když jsem právě vykecala pointu). 😀

Že děti v jednom kuse brkají a zakopávají, narážejí do nábytku a pořizují si jednu modřinu za druhou, s tím jsem tak nějak počítala, když jsem do toho před lety šla. Stejně tak mi bylo jasné, že když máme dva chlapečky s věkovým rozdílem 25 měsíců, bude třeba počítat s jejich bitkami, hádkami a bojováním, což pravděpodobnost nejrůznějších šrámů a modřin značně zvýší. V naší minimalistické lékárničce proto figuruje neštípavá desinfekce ve spreji, náplasti rozličných velikostí a arnica montana na zastavení krvácení.

Když se narodil Honzík, zažili jsme první velký pád a krvácení ve věku jeho osmi měsíců. Samozřejmě to byla moje chyba, chvilková nepozornost, a mimino to vzalo po břiše z naší postele na zem. Krve jako z vola, řvoucí vyděšený Honzík a ještě vyděšenější já – bez auta, Martin zrovna v Kolíně vyřizoval opravu kolečka u kočárku, ordinace našeho pediatra v ten čas zrovna zavřená. A tak jsme se projeli sanitkou do Krče, kde jsme si dali klasické kolečko: rentgen hlavy, sono bříška, ORL. Všude všechno cajk, už saniťáci mě uklidnili, že pokud dítě po pádu hned řve, neztrácí vědomí, nezvrací, nejdou mu oči šejdrem a uklidní se v náručí u mámy, nic to nejspíš nebude.

Honzíček v zakrváceném bodýčku v době příjezdu sanitky skutečně už neplakal, naopak si se zájmem prohlížel toho pána, co jel s námi, a hlavně všechno, co v sanitce viděl. V nemocnici v rámci možností dobře spolupracoval (ječel jen, když jsem mu kvůli RTG držela hlavu a nemohl s ní volně hýbat), při čekání na jednotlivých pracovištích se kojil jako obvykle, a tak jediným závěrem bylo, že si asi při pádu natrhl uzdičku mezi horním rtem a dásní, což prý se mu bude časem hodit při artikulaci.

Od té doby si na pády a úrazy dával vždycky velký pozor, patří spíše k opatrnějším dětem, které se moc nepouštějí do činností jako je lezení na stromy, skákání panáka nebo lezení po zídkách. I k tomu jízdnímu kolu přistupuje s největší opatrností. No a já jsem jako matka asi poněkud polevila s pozorností.

Narodil se Filípek a hned odmalička bylo patrné, že oproti Honzíkovi bude trochu divočejší, odvážnější a celkově neřízenější střela. A dokazuje to doslova při každé příležitosti! Naposledy mě slušně proškolil před dvěma týdny cestou na plavání. Jeli jsme nějak dřív, a tak jsme se ještě zastavili na dětském hřišti. Bylo trochu mokro, vše kluzké. Filip začal šplhat po provazovém žebříku na skluzavku, já se kochala, jak mu to hezky jde a že už vůbec nepotřebuje moji pomoc. Několikrát vylezl a sjel, nadšený a spokojený, já hrdá, jak je zdatný.

Jenže chyba lávky, když už byl asi po páté skoro nahoře, najednou se mu smekly nohy v tom posledním oku z lan, nožky projely dovnitř a ruce, kterými se jen opíral o dřevěnou podlážku, na kterou se snažil vylézt, bezmocně prohmátly naprázdno. Filípek předvedl parádní salto vzad, jen nepatrně zbržděné lanovým žebříkem, a přistál přímo na hlavu. Skoro ze dvou metrů. A já zase jako matka selhala, protože jsem stála opodál a nestihla jsem ho zachytit. Mohla jsem mu jen nabídnout svou náruč a utěšit ho. A samozřejmě jsem hned kontrolovala, co ho kde bolí, kam se přesně uhodil, jestli si něco nezlomil, neodřel záda o ta lana. Pamětliva rad saniťáka jsem se zajímala hlavně o to, jestli Filip normálně reaguje, nedělá se mu špatně a neztrácí vědomí. Vše se zdálo v pořádku, odnesla jsem Filípka těch posledních pár metrů do našeho zázemí k plavání, poradila se s recepční Martou, a pro jistotu zavolala Martinovi, aby pro nás přijel a vzal nás do nemocnice.

A tak jsme zažili takové malé déjà vu v Thomayerově nemocnici – RTG hlavy, sono břicha (tentokrát ovšem bez ORL, protože nebylo žádné krvácení z hlavy), abychom si potvrdili, že Filip spadl dobře, nic si nezranil, i krční obratle všechny v pořádku. Dokonce vtipkoval s panem doktorem v ambulanci a taky s paní doktorkou na sonu. Pak všem vyprávěl, že mu v nemocnici fotili hlavu a studili bříško. Od té doby se mu povedlo někde sebou říznout už nejmíň desetkrát, z toho třikrát se praštil do hlavy, až mu naskočila boule. Tak můžu já mít někdy klid? 😀

Tak se mějte krásně a bacha na hlavu!

Jarka