Růžové brýle
KLUB TĚHULEK! DENISA Další týden je za námi a jen jsem dosedla k počítači, říkala jsem si, o čem asi budu psát tentokrát. Přece nebudu každý týden popisovat pořád to samé dokola. Psát o sobě, o další těhotenské kontrole, o baráku – to už je trochu ohrané. Šla jsem tedy trochu do sebe. A to doslova. Nebudu lhát, že bylo mým prvotním úmyslem psát o svých pocitech a očekáváních, nechala jsem se trochu inspirovat.
Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
V první řadě ještě tedy stojí za to napsat, že jsme stále 2v1, že naše úterní cesta do Prahy porod nevyvolala, což jste ale určitě již pochopili. Na jednu stranu si přeju, aby to už nastalo, ale na druhou stranu mi ten těhotenský stav bude zcela jistě chybět. Ono to rostoucí bříško má přece jen něco do sebe. A uvědomíte si to zejména, pokud se domníváte, že toto těhotenství je vaše poslední, že tento stav už pravděpodobně nikdy nezažijete. Ale miminko rostoucí před očima mi to jistě vynahradí.
A s ním souvisí i mé dnešní téma. Říkám si, jestli nemám nasazené až příliš růžové brýle, co se týče mých očekávání ohledně přítomnosti našeho drobka na tomto světě. Nějak si nepřipouštím, že bych se porodem dítěte o něco připravila. Naopak! Těším se na nové a krásné zážitky s ním. Je mi jasné, že minimálně dalších patnáct let (resp. do doby než řekne, že se s mámou a tátou nebude nikde otravovat) už neprožiju dovolenou bez plánování, strávenou pod stanem každý den na jiném místě, s bezstarostnými výšlapy s krosnou na zádech a klidně na druhém konci světa. Ale jelikož s manželem oba milujeme hory, budeme se snažit k této lásce vést i naše dítě. A to, že nebudeme zdolávat žádné extra vrcholy, nám zcela jistě vadit nebude.
Už na příští rok přemýšlíme o nějaké tuzemské dovolené, kdy špunta dáme do krosničky a začneme mu představovat krásy naší republiky. Vím, že se budu muset přizpůsobit dítěti a že můj volný čas přestane prakticky existovat, ale neberu to jako nijak omezující. A navíc si říkám, že máme přece dvě babičky a ten malý drobek rychle doroste do věku, kdy ho budou moci pohlídat a my si s manželem budeme moci někam vyrazit a užít si opět trochu svobody. Není to však nic, co bychom vyhledávali a bez čeho bychom nemohli být.
I když je pravda, že třeba já mám hodně ráda hudbu a letní festivaly. Ne že bychom navštěvovali všechny, co se v Čechách odehrávají, ale jeden, dá se říct kultovní, máme, a občas jsme vyráželi i na nedaleký letní parket, kde se každý týden odehrává nějaký koncert. Sice mě trochu mrzí, že jsem letos nikde nebyla a nikam se už ani nepodívám, ale opět si říkám, že příští rok je taky rok a že mi jistě nic neuteče, ani kdyby to za rok nevyšlo. Vím, že nás čeká spousta povinností, ale my se na ně s manželem těšíme.
Těšíme na to, až se náš život posune o kus dál. Jinam, než jsme byli doposud zvyklí. Těšíme se na to, že v našem životě nezavládne bezdětný stereotyp. Že každý den tu bude úžasný malý človíček, který nás bude něčím překvapovat. Že my tu budeme pro něj. Budeme mu dávat lásku. Budeme ho chránit. A taky učit a vychovávat tak, abychom mu cestu životem co nejvíce zpříjemnili a usnadnili. Takhle to prostě vidím já. Je však možné, že opravdu koukám přes růžové brýle a že realita bude někde jinde. Ale stejně si myslím, že život je i o tom, do jaké míry jsme ochotni měnit svoje priority. Vím, že na hooodně dlouho ztratím svobodu. No a? Dítě mi za to bude tou nejkrásnější kompenzací.
Vaše dnes trochu zamyšlená Denisa
Denisa právě prožila 39. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?
