Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
No, a protože tři roky jsou už nějakej věk 😉, tak by se možná hodila nějaká ta rekapitulace, shrnutí, moudrá rada do života nebo tak. Máma sice pořád říká, že jsem její malej brouček, ale myslím, že úplně každýmu je jasný, že je vedle jak ta jedle. Jsem v podstatě už mladý muž, mám vlastní názor na spoustu věcí, umím o tom s okolím (nejvíc s mámou) zapáleně diskutovat a rozhodně se nenechám opít rohlíkem. (I když rohlíky teda pořád miluji, to zase jo.)
Když o tom tak přemýšlím, ono se toho od minule vlastně zas tolik nezměnilo. Snad nejvýraznější změnou pro naši rodinu je to, že už se mnou nikdo nejede po Praze zadarmo (tzn. máma si musela vyřídit lítačku) a že za mě musí platit vstupné třeba do zoo (a na spoustu dalších zajímavých míst). Minimálně z tohohle pohledu jsem už řádný člen společnosti, tak ať za mě rodiče všude hezky pěkně platí, no ne?
Škoda je, že to nevyšlo s tou Honzíkovou školkou. To je vlastně docela líto jak mně, tak i mámě. Neříkám, že bych tam chtěl chodit každý den od rána až do odpoledne, ale třeba tak na dva dny v týdnu by to bylo docela fajn. Máma by si trošku odpočinula, já vlastně taky, a navíc bych zase o kousek víc patřil mezi velký děti. Ale už jsme asi s mámou přišli na náhradní řešení.
Jednak pořádá Honzíkova školka pravidelná odpolední setkání pro děti od 2,5 roku, takže si můžeme přijít pohrát do některé ze tříd, ohmatat si Montessori pomůcky, vyzkoušet si práci s nimi, vyrobit, namalovat nebo nalepit si nějaký výtvarný výrobek (minule jsme obtiskávali barevné listí) a poslechnout si krátký hraný příběh. Je to vlastně taková ochutnávka toho, jak to v naší školce chodí. Většina dětí, které si tam takhle jako já chodí pohrát, už mají ve školce starší sourozence, a tak je vždycky závěr odpoledne hodně veselý – to když se k nám bráškové a sestřičky z vedlejších tříd připojí. Zajímavé je, že i když se s Honzíkem doma, často handrkujeme a pošťuchujeme, ve školce mě vždycky brání a chrání, když má pocit, že se ke mně někdo nechová tak, jak by měl. A dělá mi trochu tiskového mluvčího (jako bych to snad potřeboval nebo co). 😊
No a pak taky máma objevila, že jedno rodinné centrum nedaleko má Montessori dílničky přesně pro můj věk a navíc v čase, kdy nemáme žádné jiné pravidelné aktivity. Tento týden se tam chystáme poprvé. V tom rodinném centru už jsem byl a je to tam moc prima. S tetou Ivankou, která dílničky vede, a jejími třemi kluky se navíc občas sejdeme a společně něco podnikáme. Třeba jsme se takhle už několikrát brodili Libušským potokem a stavěli v něm přehrady, to bylo super! Škoda, že teď přes zimu to brodění v potoce tak úplně nepůjde. Máme sice zateplené holínky a gumové oblečení, ale stejně z toho má máma trochu strach.
Samozřejmě chodíme dál na plavání, to už je náš pondělní evergreen. A udělal jsem teď čerstvě obrovský mega pokrok! Po více než roce jsem se dobrovolně opravdu potopil – žádný šméčko, co na mě tuhle ušily máma s Móňou, že mě „jako“ nedržely úplně dobře a já jsem jim „omylem“ zajel pod vodu (máma si asi myslí, že jsem to neprokoukl, ale jak říkám, rohlíkem už mě dneska nikdo neopije). Fakt jsem se regulérně a zcela vědomě potopil pod vodu. A máma se mnou. Byl s námi totiž v bazénu zase pan fotograf a fotil nás tak porůznu při plavání nad vodou a samozřejmě taky pěkně při potápění pod vodou. Nestihl jsem si to moc rozmyslet, jestli pod vodu chci nebo ne, tak jsme to s mámou zkusili a nakonec to byla docela legrace! Dokonce mi pan fotograf ukazoval fotku, na které mám srandovní bublinu před obličejem. A máma tam má srandovní vlasy! 😀 Jen se tedy trošku obávám, že jak jsem se potopil na to focení, tak teď budou máma i Móňa chtít, abych se potápěl pokaždé. Musím si to ještě rozmyslet…
Ještě jsem vám vlastně zapomněl shrnout oslavu narozenin! Táta si vzal na celý den volno z práce a jeli jsme na výlet do Svatého Jana pod Skalou. Ušli jsme tam strašně moc kilometrů lesem a šustivým barevným listím, prohlédli si spoustu maličkých vagonků ve skanzenu Solvayovy lomy, ťapkali po úzkokolejce a prohlíželi si zkamenělé trilobity v nějakých velkých kusech skály. Pak jsme vylezli až na vyhlídku u dřevěného kříže a tam jsme potkali Batmana na kole. No fakt.
Máma s Honzíkem a tátou řešili, jestli je to vysoko nebo ne. Prý ne, že z vyhlídky by se nedalo skočit padákem. Pak máma říkala, že by to asi dal jenom Batman. Samozřejmě jsme s Honzíkem chtěli vědět, kdo je Batman. Táta nám řekl, že to je takovej pán v černožlutém přiléhavém oblečení, co všechno zvládne. A když jsme to dořekli, vynořil se pán v černožlutém přiléhavém oblečení a na tu vyhlídku nesl na zádech jízdní kolo. Honzík ho pozdravil a hned se ptal, jestli je Batman. Prej ne, ale stejně jsme mu to nevěřili. Pak nás cestou dolů po těch hrbolatých šutrech a šustivém listí předjel rychle jako vítr. Takže kecal a byl to Batman!
A z výletu jsme nejeli domů, ale do Butovic do mašinkové kavárny! Měl jsem svou oslavu v mašinkové kavárně jako Honzík! Dortíčky, vláčky, svíčky, dárečky. Všechno to tam bylo, nic nechybělo. A dostal jsem perfektní baťůžek na záda, jako má Honzík, jen v jiné barvě, takže už mi nepadají popruhy z ramen a jsem vybavený na výlety do přírody. Jupí! Samozřejmě jsem dostal i další dárečky, ale největší radost mám právě z batůžku. A taky z teréňáku, co jsem dostal od tety Jany. Je to opravdický Land Rover, jen malý na hraní. Má otevírací dveře, kapotu, sundavací rezervu a tak… prostě perfektní teréňák pro velký kluky. Až mi ho brácha závidí a přeje si podobný k Vánocům. Přimlouval bych se teda za to, aby taky nějaký dostal.
Tak to už je ale teda opravdu všechno, mějte se báječně!
Váš už nebatolecí Filípek
Jak to vidí máma
Dnes to myslím bude docela stručné, Filípek už toho napovídal až až. Napadá mě jen doplnit, že k těm zásadním věcem, které se změnily (či spíše vlastně nezměnily) patří i to, že vzhledem k té školce jsem si ještě o rok prodloužila rodičovskou dovolenou a zůstávám s Filípkem doma. Nebylo bohužel možné, abych se do práce vrátila v režimu snížený úvazek + home office, a soukromé školky se ukázaly jako naprosto mimo naše možnosti. Navíc by to i logisticky bylo dost náročné, každý kluk v jiné školce, honem do práce a pak zas honem vyzvedávat jednoho a druhého… Po dlouhém přemýšlení, počítání, plánování a teoretizování jsme s mužem nakonec vyhodnotili, že ještě rok vydržíme s omezenými příjmy a já ten „nucený“ čas s dětmi využiju na maximum. V budoucnu s nimi už jen těžko budu moci trávit tolik času jako teď, a tak si to chceme ještě pořádně užít.
Dokud se navíc Honzíka netýká povinná předškolní docházka, můžeme si celkem bez obav dovolit sem tam absenci ve školce kvůli výletu za hezkého počasí a podobně. Zkrátka máme před sebou asi poslední školní rok „bez povinností“ vůči systému. A to je určitě potřeba využít naplno. Začali jsme sbíráním listů a bylin do herbáře, plánujeme si výlety (když už mají oba kluci ty batůžky) a společné vaření a pečení. A já už pomalu přemýšlím, kam jsem uložila náš kartičkový adventní kalendář s úkoly na každý den – za měsíc se bude hodit. Neskutečné, jak rychle to uteklo. Letos už se ale do činností zapojí mnohem více i Filípek, těším se na to. 😊
Dnes zkusíme odpoledne vydlabat dýni – pokud se nám tedy ještě povede nějakou sehnat! Dopoledne jsme to marně zkoušeli ve dvou obchodech. Tak nám držte palce, prosím, ať můžeme ještě na poslední chvíli napodobit sousedy a vydlabat společně aspoň malou halloweenskou dýni, kterou bychom si rozsvítili na balkoně. 😉
Mějte se krásně, užívejte nejen podzimní dny a Halloween se svými blízkými na maximum!
Jarka
