Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
V jednom sedle jsme jím projeli všichni tři: Tom, Anitka i já. A ani se mi nechce sesedat. Smutným pádem bylo březnové úmrtí dědečka. A pak už jen klus, cval, trysk. V prosinci koni narostla křídla a letěl tempem tak rychlým, až se divím, že jsme se udrželi na jeho hřbetě. Zpomalil poslední adventní víkend. A svátky už byly celkem klidné (ovšem ne neakční).
Pražské Vánoce
19. prosince jsme oba s Tomem uhasili poslední pracovní hořáky. A těšili se na sobotní pražské Vánoce. I když jsme si už loni říkali, že letos strávíme Štědrý den jen ve třech, náš smysl pro rodinu (tu širší) opět zvítězil. Navíc jsme po hektickém prosinci potřebovali vypadnout z hlavního města. Na Vánoce jsme mířili na Moravu. Nejsilnější „štědrý den“ jsme ale prožili 20. prosince.
Byla pohoda. Dopoledne jsme se vypravili na trhy na Kubáň. Po obědě jsme si zdřímli – všichni tři! – v naší posteli. Už řadu měsíců se nestalo, abych si přes den dala šlofíka. Jakmile Anit zavře oči, píšu něco do práce nebo uklízím, případně vařím. Prostě na odpočinek není čas. Ale v sobotu byl. A když jsme se rozesmátí probudili do prosincového odpoledne, věděla jsem, že na tento den jen tak nezapomeneme. Tom upekl báječnou rybu a připravil zdravý bramborový salát. Pak jsme se všichni nastrojili a usedli ke slavnostnímu stolu. Po jídle zazvonil zvoneček (na mobilu) a Anitka do devíti řádila na své nové skluzavce. Jo, byly to príma Vánoce. Klidné a intimní. Jen zpupné počasí odmítalo podpořit vánoční atmosféru a urputně trvalo na své jarní náladě. Na Kubáni jsme vyfotili macešky i rozkvetlý zlatý déšť.
Moravské Vánoce
V neděli jsme se přesunuli na Moravu. Cíl: Odpočinout si na čtrnáct dní od Prahy, od práce, od počítače. To poslední se mi povedlo až druhý prázdninový týden. Navíc… odpočinkem bych naše moravské Vánoce úplně nenazvala. Jenže za to si můžeme sami. Jakmile přijíždíme do našeho Vyškova, kde jsme s Tomem zažili naše první rande, pusu, paření i láskování, začíná „to“ na nás jít. Ten neklid. Musíme navštívit všechny kámoše. Probrat vyškovské drby. Zapařit (teda teď tuto část zvládá dočasně jen Tom. Ovšem za oba.). Pokecat s rodiči. Nechat se trochu rozmazlovat a obskakovat a vykrmovat. A jezdit od jedněch rodičů ke druhým (bydlí od sebe asi dva kilometry). A do toho všeho vymýšlet program pro Anitku, aby se jí návštěva líbila. Obvykle utaháme sebe i dceru. A o Vánocích nám to vyšlo dvojnásob. Ale byl to jiný druh únavy, než jakou jsme zažívali celý prosinec. Takže to vlastně nevadilo.
Za zmínku určitě stojí náš Štědrý den. Dopoledne vzali Anit na procházku tcháni a my začali chystat večeři a vše kolem. U našich se totiž štědrovečernit začíná. Večeře číslo jedna startuje o půl čtvrté. Pak dárky. Zmrzlina. A hurá k Tomovým rodičům na večeři číslo dvě. I s mírně unavenou Anit jsme se tam objevili kolem šesté. Bála jsem se, že dcerka usne, ještě než vůbec půjdeme ke stromečku. Ale hopsinkové mléko a nové prostředí ji nakoplo. Chytila druhý dech a znovu bavila svými tanečky, roznášením dárků i upřímnou radostí – radostí z našich emocí víc než z toho, co objevila pod vánočním papírem.
Anitka je společenské dítě. A na Štědrý večer si společnosti užila. U nás si s ní hráli moji rodiče a sestra Týna. Plus celé odpoledne (a vlastně celý pobyt na Moravě) naháněla nespolečenského kocoura a krmila extrovertní fenku švýcarského ovčáka. U Tomových byla středem pozornosti kromě rodičů i sestry Miki a Tomové babičky – jak se říká u nás v (poloslovenské) rodiny – starky Vlasty. Večer padla za vlast.
Moravské Vánoce byly taky príma. Rušné a společenské. Počasí se sice ještě cukalo, jako by se pořád nechtělo vzdát své teplé polohy. Ale už bylo jasné, že zima nakonec přeci jen přijde.
Slovenský Silvestr
V pondělí jsme jeli na hory. Anitčiny první. Ve slovenských Kysuckých Beskydech jsme měli zamluvenou chatičku. Tomovi rodiče a my tři. A počasí konečně zpokornělo. Pochopilo a poddalo se. Začala zima.
První den jsme podnikli výlet oklikou po cestě nahoru na sjezdovku. Teplota: –13 stupňů. Vydali jsme se ve formaci: dva pěšky, dva na Backcountrech. A Áňa. Tu jsem nejdřív nesla v Ergu. Když usnula, přesunuli jsme ji do nových odježíškovských sáněk a vezl ji dědě Zdenko. Ani megateplé oblečení, zimní boty, dva fusaky a softshellová pokrývka Anit neochránily před zmrzlými nožkami. Po dvouhodinové túře jsme všichni rozmrzali v restauraci na vrcholu sjezdovky. A pak hurá: Svištěli jsme dolů. No, moje plužení se svištěním moc nazvat nedalo, ale image jsem si napravila druhý den na prkně. Konečně! Po dvou letech! Zkrátka hory se povedly se vším všudy. Anit si užila sáňkování, stavění sněhuláka a dokonce i koulovačku.
A teď jsme zase zpět v Praze. Pomalu vplouváme do naší příjemné každodennosti. A čekáme, co nám přinese další rok. Podle čínského kalendáře rok dřevěné kozy. Mimochodem: Četla jsem, že rok kozy je po dlouhé době nejlepším rokem pro početí. Tedy, ne že bychom naší báječné a život naplňující dcerce chtěli letos pořídit sourozence. I když… kdo ví…
A jak jste prožili svátky vy? Podělte se se mnou o zážitky v diskuzi.
Tak ať je ta vaše dvatisícepatnáctka přesně taková, jakou ji mít chcete!
Zatial. Vaše V.
