Rodina nerovná se děti versus dospělí

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Ještě v sobotu, když mi bylo dvacet devět let a tři sta šedesát čtyři dne, jsem se třicetin bála. „Určitě to obrečím,“ říkala jsem si. Ale pak jsem se probudila do narozeninového dne a uviděla Toma a Anitku. A trochu jsem si chtěla vnutit pocit nostalgie, zasmutnit si nad tím, jak jsem „stará“, snažila jsem se rekapitulovat těch uplynulých třicet let. Ale víte co? Vůbec mi to nešlo. Jediný pocit, který mě zaplavil, byla radost. Jediná myšlenka, která se mi neodbytně usídlila v hlavě (a vyhnala všechny ostatní), byla: „Mám to ale štěstí, že mám tak skvělou rodinu.“ A cítila jsem se úplná. Spokojená. Mladá. A plná energie. Na pravém místě v životě. A to se, myslím, lidem nestává moc často, takže teď se snažím ten pocit podržet.

MY jsme rodina

Přemýšlím o tom, jak přirozeně uplynuly ty čtyři a půl měsíce s Anitkou. Už si ani nedovedu představit život bez ní. Nechápu řeči typu: „Pro dítě se musíš obětovat.“ „Převrátí ti život vzhůru nohama.“ „Už nikdy nebudeš ‚svobodná‘.“ Necítím se jako oběť a nikdy jsem nebyla svobodnější. Dělám totiž přesně to, co chci – a v tom přece spočívá svoboda, ne? A jestli se můj život nějak změnil, tak snad jen tak, že je kompaktnější. A to si vůbec nestěžuji na období před Anitkou. Těch posledních třináct let s Tomem bylo báječných a neměnila bych ani den. Už to nejsme ale MY DVA. Jsme to MY TŘI. A tři je víc.

Zjistila jsem, že se k Anit s Tomem chováme podobně jako se chováme k sobě navzájem. S respektem a láskou. V tom spočívá to naše „MY“. Vlastně mám pocit, že „neaplikujeme“ žádné metody nebo přístupy a vlastně ani zatím nijak cíleně „nevychováváme“. Jen se řídíme přirozeností a intuicí. A naše noci díky tomu zaznamenaly radikální změnu.

Spíme jako zastara

Do tří měsíců spávala Anitka v pohodě v postýlce. Zezačátku se budila zhruba po třech hodinách na kojení a postupně se intervaly prodlužovaly. Když mi jednou budík ukázal pět hodin od posledního kojení, zaradovala jsem se. Taková pohoda! Oba jsme se s Tomem královsky vyspali a Tomovi kolegové v práci se nestačili divit (a ti, co mají vlastní potomky, závistivě komentovali Tomovu čilost).

Jenže pak přišel zlom. Do našich nocí se to vkradlo docela nenápadně. Anitka se začala budit častěji. Nejprve jsme to sváděli na bolení bříška. Nebo že by zase ty zuby? Pak jsme jeli na návštěvu k rodičům – že by ji rozhodilo cestování? Na Moravě ale přece spávala jako dřevo (třeba v lese na procházce vydržela v jednom tahu i dvě a půl hodiny a i noci bývaly klidnější). Po pravdě si ale myslím, že bychom se tomu prostě nevyhnuli.

Když se Anit budila už několik dní co hodinu a půl, rozhodla jsem se ji vzít do naší postele. Věčné přenášení z postýlky nevyhovovalo malé ani mně. A teď spíme všichni hezky pohromadě jako zastara. Zezačátku jsem se bála Tomova nočního převalování, aby malou třeba nezalehl. První týden jsem proto spala jako na vodě a při sebemenším pohybu muže nebo dítěte jsem se budila a ochranitelsky Anitku překrývala rukou. Ale už jsme si všichni na naši novou „spací trojku“ zvykli a dokonce se vyspím mnohem líp než dřív. Ale jestli se ptáte, tak ne, buzení a kojení (někdy spíž ožužlávání bradavky) nepřestalo. Jen je to pohodlnější a někdy ani nevím, jestli a kolikrát jsem vůbec v noci kojila (podle Toma je na mě to naše mládě přisáté skoro pořád).

„Války o moc“ u nás nebudou

Jasně, že po pár týdnech společného spaní, v nás začaly trochu hlodat Myšlenky. Nerozmazlíme si Anitku? Co když pak s námi bude spávat pořád? Neměla by nastoupit Výchova? Trochu jsem si k tématu „děti v posteli rodičů“ načetla a vybrala si to své. Z Estivillovy a jí podobných metod se mi dělá špatně. Vlastně všechny návody k naučení spaní dítěte v postýlce, které obsahují kroky jako „nechat miminko plakat“ nebo „nechat miminko samotné“, mi připadají – a ano, teď budu radikální – jako týrání.

Čím víc jsem jich nastudovala, tím bizarnější se mi jevilo pojetí rodiny prizmatem moderní doby. Jako by rodiče vedli neustálý boj se svými potomky. Jako by existovala nějaká hranice mezi dospělými a dětmi. Jedni se snaží přelstít ty druhé. Kdo nad kým vyhraje. A to teď nemám na mysli starší děti! Opravdu. Války o moc začínají u miminek. Cituji z článku o Estivillově metodě na serveru maminka.cz: „Dítě bude provádět důmyslné akce, aby vás znejistilo. Může dělat scény, zvracet, brečet…Nenechte se vtáhnout do hry.“ Jako vážně? Dítě „bude provádět důmyslné akce“? A fakt si někteří rodiče myslí, že je to ze strany miminka nějaká „hra“? Musím to vůbec ještě komentovat?

A co říkám na to, že mají podobné metody úspěch? Myslím, že jimi traumatizované děti usnou a uklidní se, protože to prostě vzdají. Rezignují. A já Anitce rozhodně nehodlám zlomit srdce. Naopak. Chci jí předat víru, že svět je prima místo. Bezpečné a příjemné. Plné doteků, tulení, lásky, neomezeného přísunu mléka. My s Tomem nejsme na jedné straně barikády a Anitka na druhé. Jsme jeden celek, jedna parta. A „rodina“ se v našem pojetí nebude dělit na oni (ty zlobivé děti, které musíme přechytračit) a my (vychovávající rodiče). A možná se teď nějaká zkušená matka nad mými slovy vědoucně usmívá a říká si: „Počkej, až bude Anitka v pubertě.“ Ale já pevně doufám, že nám tento přístup vydrží (i když to bude určitě těžší než s miminkem). A basta.

Tohle všechno ale rozhodně neznamená, že se k Anitce chováme jako k porcelánové váze. Přes den si užije spoustu aktivit: cvičím s ní na balonu, v ergonomickém nosítku se mnou vysaje celý byt, večer řádí s Tomem. A abych zjistila, jak ji ještě můžeme pohybově motivovat, začala jsem s ní chodit na cvičení pro miminka.

Nejakčnější miminko

„Ta má ale temperament,“ podotkla lektorka našeho cvičení pro miminka po první hodině. „No, po nás,“ opáčila jsem s úsměvem. Ty lekce cvičení se mi začaly zamlouvat. Anitka je sice druhá nejmladší, zato je ji nejvíc slyšet. Na nějaké klidnější cviky ji moc neužije. Dlouho se nic neděje a jen se leží na zádech? Tak to ne! Když nic, tak aspoň zkoumavě natahuje krk k ostatním miminkům (která obvykle způsobně leží a sledují své maminky), volá na ně, vesele kope nohama a mává rukama. Přesto jsem nás obě postavila před novou výzvu a na tento týden nás přihlásila na masáže pro miminka. Jsem zvědavá, jak se ten náš akčňáček nechá hodinu masírovat.

MY máme prdíky

Čím častěji jsem ve společnosti jiných maminek (jak fyzicky na cvičení, tak virtuálně prostřednictvím internetu), tím víc se mi vpíjí pod kůži nešvary, které jsem donedávna považovala přinejmenším za vtipné. Množné číslo a zdrobňování.

Zdrobnělin jsem si všimla už v těhotenství. Těhulky mají v bříšku miminka a ty mají hlavičku a ručičky a krásné prstíčky. A všechno je ťuťu a ňuňu… po pravdě mi to spíš trochu lezlo na nervy (hlavně zezačátku). Zvlášť, když maminky začnou zdrobňovat i slova, která nesouvisí s miminkem. Třeba: „Co jste měli o víkendíku na obídek?“ No, zní to normálně? Zdrobněliny se mi, aspoň doufám, daří celkem dobře kočírovat. Někdy má Anitka „břicho“, jindy „bříško“, kapeme do „oka“ i „očka“ takže zatím žádná vážnější mama-deformace.

Ještě markantnější rys velké části mamin je užívání množného čísla v případě, že mluví o dítěti. „Jé, vy už jste velicí! A máte nějaké zoubky?“ „Máme dva. Ale nemáme žádné vlásky. To vy už jste pěkně vlasatí.“ A tak dále. Dítě tak ztrácí vlastní identitu a stává se součástí rodiče (častěji matky, ale množné číslo používají ve stejném kontextu často i otcové). Někdy tak vznikají hodně vtipné situace. Když jsem například hledala něco k novorozeneckým kolikám a počtvrté jsem na nějakém diskuzním fóru četla „Máme (nebo měli jsme) prdíky“, dost jsem se nasmála při představě, jak celá rodina svorně doma prdí. A ještě o tom píše na chatu. Tak jsem se zařekla, že množné číslo budu používat co možná nejméně. A i když se tomu někdy nevyhnu, snažím se aspoň podobně směšným prohlášením vyhnout. Takže MY jsme prdíky ještě neměli.

Tak zatial. Vaše V