Rodina jako dubový háj

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Měla jsem možnost sledovat rozpad rodiny v přímém přenosu. Rodiny, která sice byla vybudovaná na lži, dotyčná podvodem otěhotněla, ale nějak fungovala a osobně jsem si myslela, že fungovat ještě nějakých pár let bude. Bohužel to nebylo dostatečně dlouho na to, aby to nezasáhlo jejich dcery (6,5 a 2 roky) v nejdůležitějších obdobích jejich životů. Tyto dvě slečny mám nadevše ráda, ale to jak je poznamenalo odloučení od jejich domova na pouhé 3 dny… z toho mě mrazilo.

Když jsem je po třech dnech viděla, naprosto se vytratil z jejich tváří úsměv, bezstarostnost a nevinnost. V očích měly vepsaný pouze strach, aby, když už přišly o rodinu, domov a přátele, nepřišly alespoň jedna o druhou. Hlavně ta mladší byla vyčerpaná do morku kosti. Vyděšeně se tiskla k té starší a vypadala, jako kdyby snad poslední tři dny ani nezamhouřila oko, jak se bála, aby o tu svoji poslední životní jistotu nepřišla. Najednou bylo vidět, že těm nevinným dětským dušičkám, které nerozumí zlu dospělých lidí, byly zasazeny nesmazatelné rány osudu. Rány, které si ponesou po zbytek svého života a to především v osobních životech. No, abych se dostala k tomu, jak se to vlastně dotýká mé rodiny.

Martínek byl již ve věku, kdy si s těmito děvčaty velice rád hrál a s tou mladší byli skvělá dvojka. Ona ho opečovávala, kdy se jen dalo. Nosila mu boty, dudlík, pití, prostě všechno, co uznala, že by zrovna ke své spokojenosti mohl potřebovat a přesně tak jak se starostlivá žena o svému muže stará. Avšak od doby, kdy neměl holky nablízku, s otazníkem v očích ukazoval celé dny na každou jejich fotku a chtěl vědět, kde jsou? Proč nejsou tady a teď s námi? Proč si nemůžou zrovna teď spolu hrát? Jak vysvětlíte jeden a půl ročnímu dítěti, že jednou zase přijdou, že si s ním zase jednou budou hrát?

Děti moc dobře ví, že už to nikdy nebude jako dřív, protože jejich čisté dušičky se s každou ranou osudu obrňují a uzavírají samy do sebe. A náš Martínek to vnímal, cítil, jednoduše věděl, že je ztrácí a svůj nesouhlas s touhle situací dával najevo neuvěřitelně zlostným a vzpurným chováním, které jsem u něho nikdy nezažila. Všechno, co probíhalo bez problémů najednou nešlo: přebalení, jídlo, koupání, hraní si, chůze… opravdu nic.

Musím se přiznat, že jsem chtěla rezignovat na roli matky, jak jsem se styděla za svou neschopnost zvládnout jeho chování a jak jsem nevěděla, co si s ním mám počít. Nevěděla jsem, jestli ho mám usměrňovat, něco mu vysvětlovat nebo prostě jenom brečet s ním… brečet a vzpírat se ztrátě dvou krásných dětských duší.

V návaznosti na poslední článek, kde jsem si povzdechla nad našim super malým bytem pro 4 lidi a špinavými koberci, tak i přes mé nároky na čistotu jsme se, jako rodina, dočkali pochvaly od manželovy příbuzné, která u nás byla nedávno na návštěvě. Musím myslet na její přirovnání naší rodiny, syna a bytu k přísloví: „Mighty oaks from little acorns grow“ – tedy ohromné duby rostou z malých žaludů. Od její návštěvy na duby myslím každý den. Každý den si přeju, aby naše rodina byla dobře zakořeněná, aby každý člen byl pevný v kmeni, aby naše děti prožily nejdůležitější část svého života v úplné a milující rodině a koruny našich stromů, aby se jednoho dne v kráse prolnuly.

Tereza právě prožívá 26. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?