Roční dítě v bytě

Fotografie z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

Roční Anita a prsa

Naše roční Anita vypadá skoro stejně jako ta, co jsme měli doma do 29. května. Pravda, v její tváři je ten rok znát. Moudrost jí leze z těch jejích velkých modrých kukadel. A taky už má spoustu věcí na háku a super zmáknutých. Svoje teritorium (náš byt). Svoje lidi (nás s Tomem, ale taky babičky, dědy a tety – jak se ukázalo na naší zmrzlé dovolené na Lipně). Psy (všechny, které potkáme na procházkách). Moje prsa.

Moje prsa má super zmánknutá asi úplně nejvíc. Jakmile uvidí kousek prsa v malinko větším výstřihu nebo nedej bože třeba bradavku (když se převlékám), zaraduje se tak, jako se při pohledu na má ňadra neraduje ani Tom. A to je na pováženou. Kdybych ji kojila tak často, jak si říká, kojím snad patnáctkrát denně. Protože jsem uvědomělá matka, která umí svému dítěti dát pevné hranice a jasně se s ním domluvit, kojím jen dvanáctkrát. Třikrát se mi podaří odlákat Anitčinu pozornost k jinému objektu.

No, kojení. Ono to vlastně většinou úplně kojení není. Anit si párkrát cucne a běží si zase hrát. Některé dny potřebuje tento „mléčný doping“ častěji, jindy si vystačí třeba jen se třemi dávkami za den. Když má kolem sebe víc podnětů, nějak jí narušíme obvyklý režim nebo ji třeba trápí zoubky, obvykle saje víc. Myslím, že prostě potřebuje jistotu. A v prsou ji nalézá. Jak řešíte vy, když se vám dítě vrhá do výstřihu? Napište mi do diskuze.

Roční Anita a chůze

Největší zábava naší roční dcery je momentálně stoj bez opory. Cvičí jej už několikátý týden a jde jí skvěle. Jen jej pořád zatím považuje za součást nějaké zábavné hry, na jejímž konci je žuchnutí na zem a hurónský smích. Fakt padá schválně. Vždycky, když zjistí, že ji sledujeme, začne se pohihňávat, láká naši pozornost a nakonec se s náležitě hlasitými projevy radosti svalí nebo chytí nejbližší opory.

Někdo by řekl, že Anit je takový opatrník. Své dceři nechci dávat nálepky, takže to psát nebudu. Ale je pravda, že co se týče chůze, rozhodně není zbrklá. Podle mě už by mohla chodit. Nebrání jí nohy nebo pochybná rovnováha, ale mysl. Třeba když si veze svůj nový kočárek, který dostala od tety k narozeninám, kráčí v podstatě sama. Kočár je totiž vratký, takže kdyby se o něj skutečně opírala, spadl by i s milou Áňou na zem. Jí ale stačí, že má pocit, že se může opřít.

Mám radost, že se nevrhá do všeho po hlavě. Občas i jídlo, které jí dám rovnou do pusy, nejdřív vytáhne, prozkoumá hmatem a očima a pak jej teprve strčí zpět. Nebo když leze po schodech nahoru, kontroluje, jestli jde někdo za ní a jistí ji. Když zjistí, že je sama, zastaví se a začne nás volat. Na druhou stranu třeba v posteli svou opatrnost odloží a řádí jako pominutá. Právě naše postel se tak stala dějištěm většiny jejích motorických pokroků – začala se tu otáčet ze zad na břicho i naopak, v osmi měsících pak sedět a o pár dní později lézt po čtyřech. S námi v posteli se zkrátka cítí bezpečně.

Pocit jistoty v ní nejspíš vyvolávají i zvířata. Před nimi totiž nemá sebemenší respekt. Na všechny pejsky si chce sáhnout. A v různých zoo-dvorečcích s volným vstupem ke kozám, ovcím a dalším domácím zvířatům Anit neohroženě krmí mlsné tvory. Jedou jsem jí ruku vytahovala pomalu až z krku nenasytného kozla.

Tak vidíte, nálepka „opatrník“ by ani nebyla na místě. Anitka zkrátka s chůzí čeká, až bude sebejistá a dobře připravená. Aspoň si tak ušetří třeba rozbitá kolena.

 Roční vzdorovitá Anita

Někdy mám pocit, že u Anit nastoupila fáze vzdoru o něco dřív. Už od nějakých devíti měsíců, kdy se naučila znakovat „dost, stačí,“ si umí velmi důrazně říct, co nechce (hlavně při jídle). Poslední dobou znak „stačí“ nahrazuje klasickým vrtěním hlavou „nenene“. A zdaleka nejen při jídle.

„Anitko, půjdeme spát?“ Nenene.

„Ani, jdeme na procházku. Ještě tě ale přebalím.“ Nenene.

V obchodě vyvolává sociální kontakt a na všechny prodavačky se usmívá, divže si neroztrhne pusu. Jakmile se nějaká ryba chytí, pokračuje dcera v komunikaci. Důležitě rozmlouvá, ukazuje na prodavačku znaky pro světýlko, psa nebo co zrovna připadá Anit jako vhodné konverzační téma. Dost často prodavačka po čase zjistí, že tohle dítě ji prostě miluje, a chce víc. „Holčičko, půjdeš za mnou? Můžu si tě pochovat?“ Dosud milá a společenská Anitka najednou zbystří a úsměv jí ztuhne na rtech. Nenene. Kroutí hlavou. Prodavačka se nevzdává. „Podívej, co ti dám,“ mává před dcerou nějakou tužkou, kterou rychle našla u pokladny. Nenene. Vrtí Anit horlivě a pak mi zaboří hlavu do prsou. „To vám to období vzdoru začíná nějak brzo,“ podivuje se prodavačka. Jen se směju a s Anitkou v náručí, která mě pevně objímá a rukou ukazuje, jakože jdeme pryč, odcházím.

Roční „já sama“ Anita

Jídlo zvládla sama už dávno. Přivedla jsem ji k tomu tím, že potraviny jen postavím před ni. Ona pak kousky masa, zeleniny, těstoviny, dokonce i zrníčka rýže nabírá ručkou a strká si je do pusy. Dost často taky krmí mě, Toma nebo jiné osoby v okolí. Ne každé jídlo jde ale nabrat rukou. Jogurt nebo třeba takový kuskus – to jsou adepti na lžičku. Jenže Anitka chce jíst lžičkou SAMA. Někdy ji obalamutím a používám na jídlo lžičky dvě – jednu má v ruce Áňa a sem tam se jí podaří dopravit jídlo do pusy (ale častěji končí na zemi, jejím obličeji a vlasech, oblečení, na mně). Druhou lžičkou ji mezitím krmím já. Občas můj trik prohlédne, vytrhne mi druhou lžičku a začne oběma šermovat: sama, sama. Úspěšné pokračování v jídle pak vyžaduje spoustu diplomacie a papírových ubrousků.

Kromě jídla Anitka sama (nebo jen s mírnou pomocí) pije z pet lahve, utírá loužičky vody nebo zbytky jídla (popřípadě loužičky moči, když běhá po bytě bez plíny), utírá si pusu, šroubuje vršky na lahve, čistí si zuby, snaží se obouvat boty a oblékat různé oblečení. Oblékání jí zatím moc nejde. Zápasí s rukávy a po chvíli snažení se naštvaně vzdává. Aby si spravila náladu, nasadí mi aspoň čepici nebo brýle. Taky si chce sama stříhat nehty – a z této činnosti, která u nás dosud probíhala naprosto v pohodě (a já se divila debatám ostatních maminek o tom, jak musí své dítě ošálit, aby si nechalo ostříhat nehty), se stává rodinné drama.  Myslím, že s „Anitkou – já sama“ si ještě užijeme!

Konečně ta rekapitulace

O roční Anitě by se toho dalo napsat spousta. Roční Anita je totiž děsně boží, stejně jako byla Anita jednodenní, měsíční nebo půlroční. Nebudu psát, jak jsem nadšená, že ji máme. To je asi z mých článků jasné. Spíš bych v této poslední kapitolce mého posledního MIMI LIVE! článku ráda zanechala pár postřehů a otázek k zamyšlení pro budoucí Veru. Třeba se jí to bude hodit, až bude znovu těhotná.

Takže. Milá budoucí Veru. Tohle je deset postřehů Veroniky – jednomatky:

1. Nikdy nejsem sama. Nikde nejsem sama. Ani na záchodě. No vážně, musím se zeptat rodičů, jak si zvykli vůbec zase vyměšovat za zavřenými dveřmi. Mně už by to snad ani nešlo.

2. Pořád mám pocit, že nemůžu stihnout vše, co jsem si naplánovala. Přesto vše stihnu.

3. Celá řada běžnodenních momentů se stala vzácnými, až slavnostními – patří sem: sprcha, jóga, čtení knížky.

4. I když spím přerušovaně a v celkovém součtu míň než bezdětná Veru, spánek mi nijak moc většinou nechybí (před ostatními rodiči, kteří si stěžují na spánkový deficit, se samozřejmě přidám k nim, jinak bych vypadala divně).

5. Divím se a žasnu mnohem víc než dřív. A to je další otázka pro naše (popř. všechny, kteří už mají odrostlejší děti): Kdy vás přestaly vaše děti fascinovat? Kdy jste přestali tleskat každému jejich pohybu a začali se štítit jejich šušňů a slin? Mám pocit, že z Anit budu paf už navždy.

6. Všímám si světa – abych jej mohla Anit ukázat a popsat – a tak sama zjišťuji, co vše mi předtím unikalo (zkoušeli jste někdy spočítat, kolik potkáte třeba jen cestou do obchodu ptáčků, pejsků, lidí s brýlemi, žlutých kytek, stromů…?).

7. Rozhodně se víc směju.

8. Lidi jsou na mě hodnější – v obchodě mě občas pustí před sebe, na přechodu auta zastaví a řidiči se ještě usmívají, na úřadech se protivné byrokratky mění v rozněžnělé babičky. Samozřejmě to vše za předpokladu, že mám Anit s sebou.

9. Mám větší strach. Občas mě popadne úplný záchvat paniky při myšlence, že by se Anit mohlo stát něco zlého. Nemůžu číst žádné negativní zprávy, ve kterých figurují děti nebo těhotné ženy.

10. Za celý můj první rodičovský rok jsem nepřečetla jedinou beletrii, zato jsem s chutí přelouskala spoustu výchovných knih a článků. Navštívila několik kurzů a přednášek. A mé sebevzdělávání rozhodně není u konce.

A bonusová jedenáctka: Osmička neplatí u zlodějů. Ti klidně ukradnou auto s kočárkem i autosedačkou pro miminko, ani nemrknou. Takže na laskavost lidí vůči rodičům malých dětí zase tak moc spoléhat nejde.

Příštím článkem přeskakuji do pro mě už třetí rubriky BATOLE LIVE! Tak zase na napsanou…

Vaše V.