Řekl bych, že je Honzík někdy strašně natvrdlý. Třeba když mu říkám, ať už mě nechá a nedoráží, a on do mě pořád strká nebo mě někam tlačí. Nebo když mi bere to, s čím si zrovna hraju. Nemůžu se zbavit dojmu, že mi to dělá naschvál. A máma si to asi taky myslí. Většinou mě nakonec zachrání, když vidí, že to sám nemám šanci zvládnout. Brácha je tak o 5 kilo těžší a umí držet rovnováhu. Mně to ještě moc nejde, takže si nemůžu dovolit s ním nějak fyzicky bojovat. Ale sbírám síly a jednou, až budu větší a rychlejší než on, tak si to s ním vyřídím. Máma říká, že to nebude dlouho trvat. A táta říká, už aby to bylo.
Na druhou stranu ale musím říct, že mám bráchu fakt rád. Někdy si se mnou hezky hraje – půjčuje mi svoje hračky a ukazuje mi, jak fungují. Nebo mi podá to, na co sám nedosáhnu. A rozesmívá mě. A utěšuje, když jde máma někam, kde na ni nevidím. Honzík mi vždycky říká, ať se nebojím, že zase přijde, a hladí mě po vlasech. Dělí se se mnou o jídlo a pití. Taky o holuby z nosu. Z toho mámu málem kleplo. Vlastně na mě brácha umí být moc hodnej, když chce. Neskrývá svoje nadšení, když udělám pár kroků sám (už se v tom zlepšuju, zjistil jsem totiž, že chůze po dvou je docela fajn). Tleská mi a povzbuzuje mě. Každé ráno, když se loučíme ve školce, mi dává pusu, a na dobrou noc taky. A někdy i jen tak. A hlásí mámě, když si všimne, že umím nové slovo, což je teď skoro denně.
Učí mě spoustu věcí. Moc rád od něj odkoukávám lumpárny, třeba na sebe prskáme přes jídelní stůl nebo prdíme pusou mámě na břicho (tátovi někdy taky, ale on ho má chlupatější, tak to není ono). Taky mi ukázal, jak se chodí po kolenou. Někdy spolu závodíme, běžíme po kolenou z obýváku do herny a zpátky, fantasticky to totiž dupe. A nebo jezdíme autama po mřížce na krytech radiátorů. Dělá to boží randál! (A mámu to děsně prudí). Taky jsem od bráchy odkoukal, jak se zachází s vidličkou. Máma už mi normálně půjčuje tu dospěláckou. S mojí dětskou, co jsem dostal k Vánocům, totiž nejde tak dobře napichovat. Má hrozně tupé hroty a je spíš tak na nabírání, jako lžíce. Ale dospělácká vidlička, to už je nástroj pro borce. A to my dva s bráchou rozhodně jsme.
Tak zase příště 😉
Váš Filip
Jak to vidí máma
Název dnešního článku jsem nezvolila náhodou. Vypůjčila jsem si ho ze svého původně vystudovaného oboru, přesněji řečeno z jednoho důležitého předmětu – fonetiky německého jazyka. Inspirovalo mě k tomu Honzíkovo chování v posledních týdnech.
Že se u prvorozených (či obecně starších) dětí v rodině často hovoří o regresu v souvislosti s narozením mladšího sourozence, je všeobecně známá věc. Ráda bych hrdě prohlásila, že jsme výjimka a tato problematika se nás netýká, ale to bych si vážně lhala do kapsy. I když zpočátku Honzík nežárlil a mladšího brášku přijal velmi dobře, postupem času, jak se Filípkovy nároky na naši pozornost a na životní prostor zvyšují, je možné u Honzíka pozorovat určité vlny „regresivní asimilace“. Honzík jde prostě zpátky, přizpůsobuje se úrovni „soupeře“. Není to až tak markantní, že by se opět vrátil k plenkám nebo dudlíku, ale snaha napodobovat chování mladšího bráchy v očekávání, že to u nás vyvolá stejně nadšenou reakci jako u Filipa, je prostě více než zřejmá.
Někdy mám pochopení a dostatek energie, abych takové projevy hlasitě ocenila, byť je nám všem jasné, že vědět ve třech letech a čtyřech měsících například, jak dělá pejsek, není nic světoborného. Jindy si říkám, že přeci musí být Honzíkovi jasné, že to je hluboko pod jeho úroveň, a nejsem nijak nadšená z jeho výstředností, miminčího chování a jekotu. Někdy mi nevadí, že ode mě chce kompletně obléknout a všechno musím udělat já; jindy mě jeho náhlá totální neschopnost sebeobsluhy přivádí k šílenství. Vlastně se mu moc nedivím, že požaduje stejný komfort a rozsah služeb jako mladší Filípek. Ale někdy by mi sakra bodlo, kdyby se spíš chtěl odlišit a ukázat mi, v čem je lepší než brácha (třeba že si sám obuje boty). Snad i tahle fáze mezi brášky ještě nastane – a nepřesáhne zdravou míru soutěživosti.
Kluci se asimilují. Jeden někdy regresivně, druhý často progresivně. Filípkův tah na branku a snaha vyrovnat se staršímu bráchovi jsou den ode dne zřetelnější. Kromě čím dál častějších a delších pokusů o vzpřímenou chůzi po celých nohou (protože kolínkování už má nějaký ten pátek v malíčku, pardon, v kolenou) je to nejlíp poznat na tom, jak rychle teď nabírá slovní zásobu. Snad denně přidává nové slovo, naučí se opakovat další zvuk a během maximálně několika dní jej bezpečně spojuje s významem a používá adekvátně situaci. Pochopitelně že nejrychleji chytá slova od bráchy. Několikrát už nás překvapil i víceslabičnými výrazy nebo větami. Otázku „Co to je?“ nahradilo už někdy v listopadu sofistikovanější „Co je tohle?“, provázené často takovou intonací, že bych očekávala udivený dovětek „za bordel / za blbost“ apod. (podle situace). 🙂 Dnes mě Filip dokonce překvapil otázkou „Co to bylo?“ v reakci na neznámý zvuk. Moje lingvistické srdce plesá, když Filípek říká „éro“ – protože slyším krásné zřetelné R, za které by se nemusel stydět ani starší Honzík (ten uměl R ve slově metro, ale nějak to zase zapomněl a bude na to muset znovu přijít).
Kluci se asi milují. Ne asi, určitě! Ráno se na sebe těší, i když spí oba v jedné posteli, odděleni jen mnou. Ano ano, v rámci své regresivní asimilace se nám Honzík pravidelně každou noc stěhuje do postele. Večer usíná většinou u sebe (ovšem ve chvílích totální krize, jako třeba včera večer, usínáme spolu rovnou u nás v ložnici), a nejpozději kolem druhé nebo třetí se tichounce vkrade k nám. Už jak zaslechnu jeho bosé nožky na podlaze, nadzvedávám peřinu a zvu ho k sobě do pelíšku. Funguje to většinou beze slov, v naprosté tichosti a k Martinovu rannímu údivu, že mu do obličeje nefuní jeho drahá žena, nýbrž ještě dražší prvorozený. Ale to se zase vracím k té regresi, a to jsem nechtěla. Chtěla jsem kluky pochválit, že se fakt mají rádi. 🙂
Filípek se po půldni jen se mnou vyloženě těší do školky na Honzíka, nadšeně ho vyhlíží z šatny, a pokud jdeme i do třídy, ryčí blahem. Protože prostě brácha! Brácha a všechny ty super hračky, co tam mají! A nejlepší je, když mu Honzík nějaké ty hračky i podá a předvede. Už se fakt těším, až budeme do Honzíkovy školky chodit na „hrací odpoledne“ pro děti od 2,5 let. Jen si tedy nejsem jistá, že vydržíme čekat ještě celý rok. Buď budeme muset najít nějakou příhodnou Montessori dílničku v našem okolí, nebo poprosit paní učitelku na začátku dalšího školního roku, jestli bychom mohli začít docházet už ve dvou letech. Snad to klapne. Ale to už je druhá odbočka od tématu, sakryš… Dneska mi myšlenky nějak utíkají.
Miluju, když se kluci objímají a pusinkují. Nebo když spolu řádí na gauči, skáčou a vrhají se do polštářů. Trochu vždycky trnu, jestli některý z nich neskončí na zemi a s boulí na hlavě, ale většinou to dobře dopadá a hopsání je omrzí dřív, než stihne dojít k úrazu. Nedávno objevili další hravý způsob, jak se zabavit. Filip si vyleze do mé otočné židle, usadí se, chytne opěrek a Honzík ho pomalu povozí – otáčením židle jako na kolotoči. Někdy u toho dokonce zpívá Kolo kolo mlýnský. A Filípek opět dává hlasitě najevo, že s bráchou je prostě švanda. Další jejich oblíbenou společnou činností, kdy nemusím trnout, že se to zvrtne a smích se rychle změní v pláč, je společné koupání. Večerní koupel je většinou takový klučičí rituál – koupačku vděčně přenechávám tatínkovi. Než se kluci vykoupou, poklidím hračky v obýváku a připravím pelíšky oběma raubířům. A přitom poslouchám nadšené výskání z koupelny a tatínkovo hudrování, že cákají na podlahu. Jsou to prostě moji kulíšci k zulíbání, andílci s čertíky v těle. A milujou se, a já je!
Mějte se krásně milovaně 😉
Jarka
