Rarášek a jeho vrchní asistentka

Bratr a sestra, láska na druhý pohled. Ten první musel Ondrášek rozdýchat na chodbě porodnice. Od té doby přibylo společných pusinek, objetí, ale taky modřin a šrámů. Anežka je slečna úžasňačka, která podědila povahu po mamince. Potřebuje mít všechno rychle a hned, nic se jí nesmí vytknout a všechno musí dělat sama. Po mamince podělila také barvu očí, o kterých se říká, že jsou brána do duše. To jest brána do mojí kopie. Občas se toho děsím! 🙂 Během léta začala velmi rychle lézt, po týdnu se posadil a za pár dní už se zvedala u nábytku – prostě naše TryskoAňa. A Ondrášek?

Ten už nám naštěstí tak rychle neroste. Zato se ale krásně rozmluvil, umí si udělat legraci i sám ze sebe a když ho chytne pán vztek, má svůj pokoj, kde ho ze sebe může dostat. Nemá rád, když mu Anežka boří jeho architektonické skvosty z kostek a ještě méně radši jí půjčuje autíčka. Naneštěstí pro něj, Anežka se nedá a umí si své místo u gauče řádně vybojovat. Jednu dobu jsem Ondru často napomínala, ale pak jsem si uvědomila, jak bych se cítila já, kdyby mě někdo pořád péroval kvůli mladšímu sourozenci. Proto jen zpovzdálí sleduji, zda nedochází k ublížení na zdraví a napomínám zásadně oba dva najednou. Ne že by to mělo valný úspěch, ale nikdo nepřijde zkrátka. 🙂

Miluji sledovat jejich vývoj, posun v chápání souvislostí a vztah. Ale přiznám se, že někdy je to opravdu náročné… Některé dny kňourám a hořekuji na osud, proč mi nadělil jednoho většího nespavce než druhého. Když jeden začal spát celou noc, narodil se druhý. Některé noci se střídají, takže se člověk vážně nevyspí ani hodinu v kuse. Jiné noci si vystačí Anežka sama. A já se pak budím vyčerpaná, bez  nálady a elánu. I přes veškerou únavu se ale vzchopím a funguji. Nechápu to já, nechápou to lékaři a ani můj partner. Mám pocit, že tohle můžou pochopit jen ostatní maminky. 🙂

A co se dalšího událo v Katčině zvěřinci? Neustále někde cestujeme nebo jezdíme po výletech. Každou chvíli se u nás doma někdo zastaví a jelikož jsou obě děti vítací typy, návštěva odjíždí zcela vyčerpána. Náš nový byteček už získal námi vysněnou podobu. Koncepce dětského pokojíčku již existuje, ale prozatím leží v archivu. Na společné spaní jsme si zvykli a dětičky pryč jen tak nedáme.

Já se snažím získat ztracenou fyzičku a makám v každé volné chvilce. Uvažovala jsem i o brigádě, ale děti mi vysvětlili, že toho mám už tak až nad hlavu. Taky uvažujeme s partnerem o svatbě. Nicméně čas rozhodne, zda kasička padne na tento den „D“ nebo na vybavení dětského pokoje. Hacka se přerodila v nejoblíbenější Ondráškovu houpačku. Anežka ve své závislosti na mamince povolila a velice ráda si objevuje svět sama. Bohužel už nekojíme, a to kvůli alergii. A tak dále, je toho opravdu hodně.

Vzhledem k tomu, že Katčin zvěřinec zahálel, je potřeba to dohnat. Tudíž se můžete těšit i brzký další díl. A moudro z dnešního článku? Spánku není nikdy dost. 🙂 Budu se na vás těšit!

Mějte se všichni krásně a buďte šťastní!

Katka a její zvěřinec (Ondrášek a Anežka)