První vysvědčení

Určitě tu nejsem jediná maminka prvňáčka, takže si dokážete představit, co se u nás doma dělo poslední den v měsíci. Načančat dítě, odvést do školy a pak jen čekat až skončí vyučování. Tak samozřejmě, bylo to TO první vysvědčení. Takže se ani neočekávalo, že tam budou jiné známky než jedničky, ale přeci jen jsem měla trošku obavy.

Tinka měla 108 zameškaných hodin, navíc má trošku problém s psaním 5 a 7 takže pár dvojek mi domů donesla. Ale byly tam. Jedna vedle druhé, vlastně pod sebou. Ani jsem to vysvědčení nerozbalovala před školou, počkala jsem si doma. Tekly mi slzy, jak jinak. Znáte ten pocit, koukáte se na svoje dítě a najednou si říkáte: „Kde je ten malý uzlíček, co jsem si přinesla z porodnice?“ „Kam to uteklo?“ „A utečou ty další roky taky tak rychle?“ „A kdy mě přestane potřebovat?“ Víte, ona chodí do školy sama, už by chtěla i ze školy. Ráno, když přijdu z práce a spím, dokáže se postarat o sebe i o bratra. Uklidit po sobě, zvládá jednoduché domácí práce a v létě pojede sama na tábor. Tak rychle to utíká.

Tento víkend jsme měli strávit v Praze, na akci Ledová Praha. Chodíme každý rok, ale tento musíme evidentně vynechat, protože tahle moje šikovná holka, chytla rýmu a kašel. Teploty sice nemá, ale ani to není na courání po Praze. Když jí bude v neděli líp, vezmu ji do Českého Brodu na dortík a kakao. A budu se taky chvíli věnovat jen jí. Je pravdou, že poslední dobou se jí moc věnovat nezvládám. Dělit čas mezi ní, syna, dům, práci a přítele je dost náročné. A najít si pro každého člena rodiny čas, kdy budeme jenom spolu, je občas nadlidský úkol. A zkuste si pak najít čas jen a jen na sebe. Ani nevím, kdy jsem byla naposledy třeba sama nakupovat boty a nebylo to ve spěchu na půl hodiny.

Až děti usnou, dám si pořádně dlouhou vanu a pak se budu s turbanem na hlavě koukat na seriál. Och, vlastně ještě jedna věc se stala. Konečně jsme se s přítelem shodli jak rozestavíme obývák a kam dáme světla a jaká. Dokonce jsme dnes vybrali i lustr! Máme oba dva rádi staré věci, období 20.-50. let. Ne, nejsme hipsteři, i přesto, že on nosí vousy, ale oba si myslíme, že je zbytečné vyhazovat něco, co ještě může být užitečné. Máme takhle na na půdě dvě křesla z období „Brusel“ a já už je vidím krásně zrepasované, do žluta, s velkými knoflíky v obýváku.

Co pro nás bude kámen úrazu – kuchyň, ta se ale bude řešit až za rok, tak mám dost času toho mého přesvědčit, že vesnický styl je na kuchyň lepší než artdeco. A že ta velká magnetická tabule na psaní je opravdu hodně důležitá v té kuchyni.

No nic, ženy, já jdu uklidit v bytě, hlavně v dětském pokoji a pak prý mám za úkol s dcerou vyrobit pozvánky na její narozeninovou oslavu, kterou ale má až na konci března. Co nadělám, těší se jak šestiletá.

Tak se mějte krásně, milujte se, pohlaďte bříška a užívejte si každou chviličku s dětmi.

Šárka