První velký úraz

Kam jít nám bylo jasné. Shodly jsme se, že bezpečné místo pro malé dítě bude dětské hřiště. Bylo oplocené, byl tam malý kopeček, takže jsme spokojeně šly dovnitř. Klárka seděla na bobech, táhla jsem ji na nich nahoru. Přeci jen se už se svými deseti kily pronese. Na vrcholku kopečku se překulila a spadla přímo na ze země vyčnívající dřevěný kůl. Samozřejmě jsme si ho dříve vůbec nevšimly. Konec konců bych na dětském hřišti nic takového nepředpokládala. Nebyl čas na žádné polemizování. Klárku jsem okamžitě popadla a spěchala s ní ke známé sbalit nejnutnější věci (tašku s pitím, plenkami, kartou dítěte, peněženkou…) a okamžitě jsme jeli do nejbližší nemocnice. Jako na potvoru mně ve sněhu hrabalo auto a nemohla jsem se rozjet. Nakonec se zadařilo, ale cesta ani tak nebyla zrovna nejrychlejší. Do nemocnice se dá jet jen přes město, kde je několik semaforů. Než se celé město projede mine se zhruba 10 semaforů. Naštěstí bylo jen minimum červené, ale i přesto to člověka znervózňuje, když má na zadním sedadle 13-ti měsíční holčičku, které teče hodně krve.

Ano, krve teklo opravdu hodně. Ránu měla přímo nad levým obočím. Byla docela dost otevřená. Očekávala bych k takovému zranění hysterický pláč. Přitom Klárka plakala normálně. Očíčko se jí neustále zaplňovalo krví. Musela ho mít chuděra zavřené. Neustále jsem jí proto krev otírala papírovými kapesníčky (když jsem řídila, tak ránu otírala známá). Když jsme konečně dorazily na chirurgii, šly jsme okamžitě dovnitř. Všichni nás pustili a nikdo neměl komentáře ve stylu, jak tam sedí již dlouho a že my přijdeme jako poslední a jdeme jako první na řadu.

Když doktor ránu viděl, poslal nás rovnou na sál a Klárce ránu čtyřmi stehy zašil. Ačkoliv byla přítomna sestřička, požádali mě, abych Klárce držela ruce a hlavu a sestra držela nožky. Viděla jsem tedy vše úplně zblízka. Nejprve pan doktor aplikoval injekci na umrtvení. To ji zřejmě bolelo, poněvadž bylo vidět, jak pod kůží s jehlou rejdí do všech stran, aby se sérum dostalo všude. Vytáhl jehlu, vzal háček s vlascem a začal šít. Překvapilo mě, že se ani chvíli nečekalo, než dojde k umrtvení, ale byla jsem ujištěna, že to účinkuje okamžitě. Takže zpět k šití. Ten háček propíchl na jedné straně, pokračoval na druhou, protáhl vlasec, udělal uzlík, nad ním další dva a ustřihl. Poté opět provlékl vlasec, udělal uzlík, nad ním další dva a ustřihl. A takto celkem čtyřikrát. Já žila v domnění, že se stehy dělají tak, jako když se šije, tedy v kuse. S sebou na operační sál jsem Klárce vzala její oblíbené hrací prasátko a pustila ho, aby byla klidnější. Klidná sice nebyla, ale třeba to bylo lepší nežli bez prasátka :o)

Celkově to Klárka zvládla bravurně. Je to holka statečná a šikovná. Pro jistotu nás poslali ještě na rentgen a vše bylo v pořádku. Ještě jsem si v duchu myslela, že po mně budou chtít, abych Klárku svlékla do naha, aby se přesvědčili, zda ji náhodou netýrám, ale nic takového neproběhlo. Asi když viděli, že je v zimní kombinéze od krve, tak je napadlo, že týrané děti jsou týrané doma a ne na veřejnosti!