První sportovní krůčky

Týden po porodu jsem byla ráda, že obejdu blok, dva týdny po porodu s dvoutýdenním spánkovým deficitem jsem byla ráda, že ujdu několik kilometrů, a bála jsem se, abych při nezbytném ranním venčení neupadla na maličkou v nosítku. Nosítko, ta zázračná věc, totiž jakkoli plačící miminko dokázalo vždy uklidnit a uspat. Bohužel jen do doby, pokud bylo na mamince. Kočárek jsem ještě i třetí týden vozila ven jen proto, aby v kolárně moc nezatuchnul. Čtvrtý týden se mi podařilo občas spát souvisle více než dvě hodiny a také povozit maličkou v kočárku i několik desítek minut. Také jsem odložila polštářek na sezení a chodila bezpečně vzpřímeně. Usoudila jsem tedy, že je čas vyběhnout.

Po dvouměsíční pauze jsem vyběhla. Krok, dva, ke sloupu, na roh. Bolest, pauza, chůze k dalšímu sloupu, no ještě ke stromu a zase běh… Takto jsem se dostala na konec cyklostezky a pokračovala stejnou cestou zpět. 4,5 km, byla jsem vyřízená. Jediná nakloněná rovina na trase mi připadala jako nepřekonatelné stoupání.  Cestou jsem si musela dvakrát odskočit. Inu, nebylo to ideální. Nevadilo mi to, mám čas. Do konce týdne sem si dala za cíl odstranit chodecké pasáže, bohužel pauza na malou mi zůstala ještě další téměř čtyři týdny.

Dva týdny na to jsem poprvé sedla na kolo, také po dvou měsících. Bylo po dešti a horák jsem měla již čtvrt roku s píchlou duší, vzala jsem tedy trekingové kolo, nacpala psa do postroje a těšila se na první zápřah po desetiměsíční pauze. „Snad tě nebude tahat?!“, zhrozil se tatínek, když pes navlečený v postroji proběhl obývákem. „Jenom kousek…“, snažila jsem se usmlouvat. Neusmlouvala jsem to, ale stejně jsem vzala vodítko s amortizérem a jak jsme se blížili k tréninkovému políčku, cítila jsem starou známou nervozitu z našich cyklotahacích začátků. Nezapřáhla jsem, neutažené brzdy, mokrá cesta a slib osamocenému tatínkovi mě odradily. Zapřáhla jsem o několik dní později a byla velmi příjemně překvapená, jaká pohoda to byla – při startu se nezkousnul do vodítka nebo pneumatiky, na stůj se zastavil, na příkaz vpravo uhnul vpravo. Inu pes značka ideál. Přišel čas zapřáhnout psa i při běhu. Vždyť přece zvládnu uběhnout 5 km bez zastávky a neumřu u toho! Vybrali jsem si (přesněji bylo nám přiděleno) nedělní odpoledne, bylo teplo, střídavě zataženo. Vyběhli jsme. Pes dal najevo celé obci, že jsme vyběhli. Zapřahuji, pes zabírá, téda, to je paráda! Sto metrů, dvě stě, bože, já už nemůžu, pes toho má taky plné tlapky. Nechápu, jak jsme mohli běhat dvacítkou?! Odplazíme se 4 km, zdolám malou stráň a kontroluji mobil. Doma vše ok, uff, zahřmí a začíná pršet. Než seběhneme je z deště průtrž mračen a z písčité cesty čím dál hlubší potok. Vracíme se stejnou cestou, oba nadšení. Podstatný rozdíl je, že pes s ochlazením značně ožil, kdyžto já s přibývajícími kilometry značně uvadám. Domů jsme doběhli za více než hodinu, což je na 8,5 km velmi štědrý čas, a to i když odečtu komunikační, telefonické a toaletní pauzy. Dva dny mě bolely nohy. Z pocitu deprese, že tuto běžeckou přestávku asi už nikdy nerozběhám, jsem se ještě nedostala. Stejně se ji ale pokouším stále překonávat pětikilometrovou výzvou s kočárkem a občasným těžce vyprošeným výběhem se psem.