První půlrok

S koncem roku přichází všemožná ohlédnutí a rekapitulace toho, co se za končící rok povedlo, co by mohlo dopadnout lépe a co bychom rádi do následujícího roku změnili. Ráda bych se ohlédla za půlrokem života naší malé Sárinky, kdy se jednotlivé etapy měnily jako na houpačce, a i když trvaly třeba jen několik týdnů, zůstaly ve mně nesmazatelně vryty.

Čtvrtý trimestr – první tři měsíce života, někdy také nazývány „čtvrtým trimestrem“, byly ve znamení dětského pláče a mé snahy o plné kojení. Po třech týdnech, kdy proplakala celé noci i dny, se nám Sárinka osypala a my běhali po doktorech, jaká může být příčina. Nakonec pomohlo vyřazení mléčných produktů a zavedení bezmléčného umělého mléka na dokrmení.

Následující tři měsíce byly ve znamení pohody. Sárka už nebyla osypané hubené nespokojené miminko s olupující se hlavičkou, ale kočka, která rozdávala na každého kolemjdoucího úsměvy. Samozřejmě bez pláče se to neobešlo, ale vše bylo v rozumných mezích a navíc jsem měla luxus jejího desetihodinového nočního spánku.

V půl roce přišly zoubky a s nimi odešel noční spánek, logicky nejen její ale i můj.  Špatné usínání, časté noční buzení a permanentní hlad jsou zatím našimi průvodci, kterých se doufám brzy zase zbavíme.

To hlavní, čím mě mateřství provází, nejsou ale konkrétní úkony a stavy, nýbrž pocity. Pocit absolutního štěstí, když se narodila; pocit totálního vyčerpání v prvních týdnech beze spánku; pocit radosti, když Vás miminko s upřímnou radostí spatří; ty veselé pocity společného smíchu a samozřejmě i pocit strachu, když mám obavu, že s ní může být něco v nepořádku. Občas mám také pocit, že jsem jako v kleci. Jsou to ty chvíle, kdy jsem dřív za sebou práskla dveřmi a odkráčela (nebo odběhla) si léčit křivdy ven. Teď musím spolknout hrdost a přijmout fakt, že si prostě nemůžu dělat, co chci nebo na co si myslím, že mám právo. Provází mě i pocit zmaru, když se snažím o proběhnutí se psem a nechce mi Sárinka usnout. Když nás (se psem) po nocích připravuji na závod a zradí nás auto a dva týdny na to večer před startem jiného závodu dostane dítě horečku. Startovné v háji, radost v háji a ani uši, které by vyslechly můj žal, tu nejsou. Skoro sedm měsíců už nejsem pánem svého času, vnitřní hodiny si přeřizuji často podle našeho Slunce, kolem kterého obíháme jako dvě planety a pes je tu jako měsíc, zastíněn Sluncem a živen jen jeho odrazy.

Jestli to stojí za to? Ano, bez pochyby. Je krásné sledovat, jak se malý tvoreček mění v človíčka a ten se bude měnit v člověka. Je zkrátka krásné být matkou. V každém věku.