První probdělá noc

Čekám své druhé dítko, a jak se říká ve zdejší terminologii, jsem 15. + 4. Ačkoli tedy už ve druhém trimestru, jsem hotová a unavená víc, než v tom prvním. Nevím, jestli je to péčí o našeho prvorozeného Adama, kterému nedávno bylo 15 měsíců (a vyrostlo mu 5 zubů najednou), nebo jsem prostě jen podruhé „JINAK STAVěná“. Jsem totiž hotová, i když se vzbudím po noci naprosto standardní. Už dlouho přemýšlím, co s tím?! A to je Adam, nejen podle mého, hodný človíček.

To tak moc nestíhám, že musím každý den chodit spát o minimálně hodinu později, než je plán, stejně nemít vše vyžehlené, uklizené, vyprané, doplněné, vyčištěné, umyté… a to budou Vánoce?!

Naštěstí po takových otázkách mé těhotné já řekne – No a? Tady si sedni, vezmi do ruky tu rozpletenou šálu pro sestru pod stromeček a klid… stejně ty čisté, vyžehlené a složené věci pak nemáš v tomhle provizorním bydlení kam složit, hračky budou rozházené zítra po prvních dvaceti minutách úplně stejně jako dnes, a co dáš dnes do pračky, už se nestihne usušit, musela bys to věšet a to beztak nemáš kam… no, a je po problému…

Srovnám hračky, aby Adama o to víc ráno bavilo je rozhazovat, a ostatní práce přehlížím – ostentativně. Přestože estetično a pořádkumilovno ve mně skřípe zubama.

Náš zásadní problém je totiž provizorní bydlení v prvním patře rodinného domečku u mojí maminky. Zůstala sama po nedávné smrti taťky.

Jeho nemocí bylo poznamenáno mé první těhotenství, na které nebylo čas nejen myslet, ale ani ho nějak více prožívat, či si ho snad dokonce užívat. Vše se promítlo i do příprav a realizace naší svatby, která se díky tomu vlastně málem neuskutečnila, a navíc jeho nemoc se ukázala v souvislosti s naší rodinnou anamnézou (polycystózou ledvin), takže jsme zažili o to víc honění po různých genetických vyšetřeních s těhotenským bříškem. Bylo jen logické, že jsme prostory také provizorní garsonky vyměnili za dvě provizorní místnosti se zahradou, aby později moje Muť (jak babičce u nás říkáme), nebyla na péči o dědu a domek sama. Ale to už je jinak a vše za námi, stejně jako první rok našeho synka a bydlení s babičkou.

To, že naše soužití není bezproblémové, protože jsme se s manželem naučili žít příliš bez dohledu rodičů a takzvaně „po svém“, bude určitě postupně z mých příspěvků znát, stejně jako to, jak někdy umí táta chybět, i když je člověk dospělý, tedy se o tom nebudu rozepisovat nyní.

A tak tedy zpět k naší mladé rodince, která sní o vlastním bydlení a snaží se na něm zapracovat, jak jen to jde. Ale o tom také někdy příště…

Spíše se vrátím k tomu, proč blog…

Zkrátka, když už se tedy všechno tak nějak v posledních letech semlelo, rozhodla jsem se, že si vychutnám alespoň to současné těhotenství … Co kdyby totiž bylo náhodou poslední, že? A budu si psát něco jako deníček. Sem.

Slibuji si od toho, že se dozvím spoustu zajímavostí nebo rad na své malé „problémky“ od zkušených matek. Nějak totiž v tom všem a po tom všem nemám chuť zjišťovat rizika, hledat negativa a brouzdat internetem, co se smí a co ne, co je nejlepší a co ne… tenkrát „poprvé“ jsem neměla čas na předporodní kurzy, cvičením po porodu pro mě byl běh s kočárkem na autobus do Prahy a návštěva taťky v nemocnici, porodní plán jsem znala jen jako slovní spojení moderní doby. Připadám si jako prvorodička. Asi nemám co srovnávat. Své první těhotenství si moc nepamatuji. Byly zkrátka důležitější věci – v tu chvíli. A tak jsem v mnoha věcech nepolíbená. Třeba o rizicích s plísňovými sýry jsem se dověděla až teď napodruhé a sushi jsem jedla napoprvé na kila. Měla jsem na něj neskutečnou chuť. 😉 Bylo to takové riziko? Jsem asi příliš intuitivní a tak doufám, že se možná maličko něco změní…

Jenže teď bojuji s tím, jak se to dělá…užít si těhotenství. Snadno se to řekne. Co to ale vlastně znamená?

Mám přestat chodit do práce hned? Mám si nakoupit hezké oblečení a utrácet peníze za nenarozené mláďátko, nebo se vyvalit na gauči a koukat na bednu? Nebo sníst, co mě napadne?

To asi nejsem já…

Do práce chodím, protože si to okolnosti vyžádaly a navíc mi to usnadnila jedna skvělá věc. Má sestra se totiž dostala na vysokou školu a projevila přání hlídat v mezidobí mého syna. Teď, po téměř desetiměsíčním odstupu od rozhodnutí to tak udělat si žehnám, že jsem tuto nabídku přijala. Bere za to minimum peněz (chodila by jinak na brigádu, tak mi přijde nefér za to neplatit) a navíc vztah, jaký mezi sebou mají, je naprosto skvělý. A má to i jiná pozitiva. Zdravou bio stravu pro Adámka, kterou mu teta vaří – neboť to umí zdravě a skvěle, na rozdíl od mé nefantazie – soužití se psem a kočičkou, ale také se dostane do jiného prostředí a není na nás tak fixovaný. Z výletů s tetou se vrací neuvěřitelně špinavý, ale rozesmátý, unavený a šťastný! A to je prostě nejvíc. Navíc nějak nemáme moc šanci na hlídání a teta je jediný člověk, který to bere jako zábavu a pohlídá i jindy, takže jsme se konečně dostali na svatební cestu do Paříže – na jeden a půl dne. Je prostě skvělá! Co bychom bez ní dělali, to opravdu nevím… Mít sestru je skvělá věc, díky moji rodičové!

A já své pudy uklidňuji tím, že se budu plně dětem věnovat, až budu doma s oběma sourozenci. Tak snad alespoň tenhle plán skutečně vyjde.

Ostatní užívání mi ale nějak kazí spousta dalších plánů.

Tak třeba teď kamarádka – chtěla se vdávat v létě, no tak na svatbu 6. 12. potřebuje ušít kožíšek, který k šatům na obřad venku nesehnala. Mám na to týden. Díky práci prakticky jen dva dny. No jo, spaní půjde stranou. Jen doufám, že další noci nebudou jako ta dnešní, abych se alespoň trošičku vyspala…

Dlužno ale říct, že já dnes spát mohla. Kdyby ovšem šlo ignorovat ten pláč a posmrkávání a zpěv manžela (jejich oblíbenou: Rum, bum, bum, dá ho medvědům, dá jim napít rum. Rum, bum bum, malej Mítačun, dá i míšánkům… Písničky totiž neumí, tak si je vymýšlí. A já je žeru!).

Jiří je zlatej! Hned v úvodu večera, ve chvíli, kdy jsme oba pochopili, že noc nebude žádná procházka růžovým sadem, mi nabídl, že mám spát a že to zvládne. A „zvládnul“. Choval a těšil opravdu skoro celou noc, za mé jediné asistence spočívající v nasátí sirupu do odměrky a vložení Adámkovi do úst a odpovědi, že to skutečně asi budou zuby, když tak strašně sliní – nejspíš stoličky. Víc jsem mu nedokázala sdělit ze „záhrobí“. A ani nebyl ráno naštvaný. Někdy si říkám, že jsem na něj strašně zlá. Protože kdyby to bylo obráceně, asi bych očekávala pomoc a asi bych byla i ráno nepříjemná. On ne. Nevím, jak to dělá! Je to poklad, který kdybych neměla, tak bych ty poslední dny, kdy mám po ránu problémy s tlakem, asi vážně neustála ve zdraví.

Bývala bych mu to řekla už v noci, ale neměla jsem sílu – myšlenku ano. Ráno mi to nějak nešlo přes pusu, kromě poděkování… byla jsem ještě příliš unavená tím zvláštním polospaním a rozhodováním, zda je dnes tlak v pořádku nebo mám očekávat záchvěvy půdy pod nohama. A taky balením toho, co potřebuje Adam do divadla s tetou a s sebou. Snad to tedy ví i bez mého ujištění.

Přesto všechno nebyla má noc bezesná – naopak. Zdálo se mi něco šíleného a skutečnost se do toho promítala tak zvláštně, že mi to hlava nebrala. Asi proto jsem se snažila na Jiřího moc nemluvit. Asi by ze mě lezly pěkný nesmysly. Nevím, jak ale ustojí svůj den v práci on. Já mám co dělat, abych překonala nutkání zalézt pod stůl, přikrýt se kabátem a dělat, že jsem si od stolu někam jenom odskočila. Tak na hodinu minimálně…

Jenže ani pohled pod stůl, kam možná vysavač uklízečky zabrousí jednou za několik měsíců, ani pohled na kabát coby přikrývku, není dostatečným lákadlem.

Tak snad to vydržím a slibuji si, že dnes půjdu spát v devět, max. v půl desáté!!! Šála nešála! I kdyby byl bordel až v posteli!

Asi je toto to užívání. Že můžu ležet a dělat, že spím, když sním, a můj drahý manžel vstává a utěšuje, ač pak v práci pije jedno kafe za druhým… Děkuji můj choti, že mě tak rozmazluješ!!!

Tak mi držte palce, abych příště měla více sil napsat, jak jsem plánovala naše početí Evičky a jak to všechno nakonec bylo…
Zuzana

Zuzana právě prožila 15. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?