První noc v novém bytě

Je před námi úplně první noc v přechodném bydlení. Kupodivu holčičky to snáší o poznání lépe. Je pro ně asi důležité, aby měly kde spát, a že je máma nebo táta drží za ruku. To, jestli je to doma nebo u někoho, už jim je jedno. Musím říct, že i po celé stěhování jsou opravdu báječné. Laurinka opět funguje jako velká-malá ségra. Jako velká funguje tak, že Sárinku dokáže opravdu na dlouhou dobu zabavit a hrát si s ní. Jako malá funguje způsobem, kterým si hraje. Vleze si se Sárinkou pod hrazdičku a spolu tam dovádí. Ona jí tam točí hračkami, Sára se směje nebo nevěřícně pozoruje každý Laury pohyb a takhle si vydrží třeba půl hodiny hrát jen samy spolu. Kdybych neměla tolik práce kolem, tak mám kolikrát obrovskou chuť si v tichosti sednout a pozorovat je z dálky, jak krásně se k sobě chovají.

Mezi dětmi

Konečně jsme se zase po čtrnáctidenní nemocné odmlce mohly vrátit na výtvarku. Sarah s námi opět vše absolvovala bez jediného náznaku zabrečení. Pak jsme ještě asi dvě hodiny pobyly v herně, kde si Sárinka pospala v nosítku a Laura se mohla vyřádit s dětmi. Bylo to moc fajn, moc jsme si to všechny užily. Na Lauře bylo vidět, že přeci jen nechodí tolik mezi děti a sama ještě neví, jak si s nimi hrát.

Jeden chlapeček jí poslal autíčko a ona nejdřív nevěděla, ale pak ho poslala zpět. V tu chvíli se jí rozzářila očička a začali si posílat autíčko. Byla neuvěřitelně spokojená, šťastná, jinak, než jak ji známe. Byla jsem na ni moc pyšná i za to, jak se chovala k ostatním dětem. Byla opatrná, pomalá, vždycky se ptala, jestli může. Samozřejmě nezapomínala každou chvilku běhat pusinkovat Sárinku a hlídat ji, jestli je všechno v pořádku.

Sárinka také absolvovala svou první mikulášskou besídku. Měla jsem ji po celou dobu jen v nosítku, aby cítila bezpečí a jistotu. Byla spokojená, celou besídku prokoukala, a pak si samozřejmě také zdřímla. Laurinka se čerta trochu bála, ale pak o něm doma vyprávěla a neustále ho předváděla, jak bouchal řetězem o stůl. Teď už se ale těšíme jen na Ježíška a na to, jak mu budeme psát dopis. Doufám, že i přestože letošní Vánoce nebudeme trávit tak „komfortně“, si ty krásné svátky užijeme. Důležité bude, že budeme všichni pohromadě a hlavně zdraví.

Čtěte také:

• ANKETA: Komplikuje diagnóza po internetu léčbu?
• Je náročnější první, nebo druhý porod?
• Věříte homeopatii?

Nepříjemné myšlenky

Slovo zdraví mě dostává dneska k poslední části povídání. Už jsem o tom psala dvakrát a bohužel se nic  nezměnilo. Sárinka se stále hodně klepe, leká a zvláštně reaguje na různé podněty. Už jsem to dokonce jeden večer nevydržela a úplně to obrečela. Byli jsme jeden den v obchodě a já jsem potřebovala vybrat Lauře nějaké oblečení. Sárinku jsem měla na ruce a u toho oblečení ji měla s sebou. Ve chvíli kdy jsem se k těm věcem přiblížila, tak začala vydávat hlasité zvuky. Jako by se toho bála. Úplně to se mnou škublo a byla jsem rozhodnutá, že musíme k doktorce ještě dřív než na klasickou kontrolu.

Na radu doktorky jsem si nahrála i pár videí, jak Sárinka reaguje, a jak se klepe těmi ručičkami. Videa viděla ještě jedna známá lékařka a ta říkala, že by to nemělo být nic vážného, že to dost pravděpodobně souvisí s vývojem a zpevňováním svalstva. Nervová soustava je totiž stále ve vývinu a všechny tyto věci se postupně ustálí. Tak mě trochu uklidnila a řekla jsem si, že tedy počkáme na tu čtyřměsíční kontrolu.

Každopádně příští týden velmi vyhlížím, jelikož ta nejistota je zničující. Jen na vteřinu jsem si představila, že by ji mohlo něco být, a bylo mi hrozně. Obdivuji a smekám před rodiči, kteří mají nemocné děti. Jak to dávají, jak se zvládají starat a především být před nimi tak silní. Přemýšlela jsem nad tím, že bych zvládla tu starost po fyzické stránce, ale po psychické stránce bych neustála tu představu, že by moje holčička nemohla žít plnohodnotný život. Bylo by mi to tak neuvěřitelně líto a stále představa toho, že bych ji nemohla nějak pomoc.

No jeden večer jsem si opravdu pobrečela. Nějak to na mě padlo a asi už to potřebovalo ven. Byla jsem sama bez holčiček, tak to naštěstí ze mě nemohly cítit. Člověk si to opravdu kolikrát ani neuvědomuje, že mít zdravé dítě je největší dar, a bere to tak nějak automaticky. Já doufám, že se Sárinkou nic není. Že je to normální zdravá holčička, která je jen na všechno hrrr, více aktivní, a proto by nejradši měla všechno hned. Snad mě i naše paní doktorka uklidní a všechno bude v pořádku.

Máme před sebou první noc v „novém“ bytě. A já doufám, že se nám budou zdát jen ty nejkrásnější sny, které se pak vyplní. Také věřím, že ty dva měsíce utečou jako voda a my se zase s těmi všemi pracně přestěhovanými věcmi budeme moct vrátit. Už nám napadl první sníh. Konečně vytáhneme boby a třeba si užijeme první sněhové radovánky. Holčičky v klidu spinkají, já jim tu datluji do rytmu. Pomalu se chystám na další várku balení a vyklízení. Moje půlhodinová pauza na oběd skončila. Jídlo mám snědené, článek napsaný, tak už vám jen popřeji krásné dny, krásné zahájení prvního adventního týdne a hlavně co nejvíce krásných dětských úsměvů.

Bára