První noc bez ségry

Tak nepříjemný nemocný týden bohužel neskončil a dále pokračuje. Už mě z toho občas začíná chytat obrovské naštvání, protože se toho vůbec nemůžeme zbavit. Já bych chtěla holčičkám tak moc pomoct, ale už nevím čím.

Rýma jako trám

Sárinka byla neuvěřitelně zahleněná. Na to, kolik rým jsem zažila u Laurinky, tak takový průběh neměla nikdy. U ní to sice byla rýma za rýmou, ale nikdy nic k tomu. Sísa si to vybírá se vším všudy. V noci mi dokonce i zvracela, jak moc kašlala. Dvě noci mi pak pomohlo spinkání na bříšku, i když jsem ji teda střežila jako ostříž.

První usnula na mě, když jsem seděla na posteli a měla ji na sobě, a pak jsem ji právě na bříško přendávala na postel. Dokonce jsem i znova volala doktorce a vše s ní konzultovala, jelikož do toho dostala Sárinka veliký průjem, který trvá už pět dnů a stále nebere konce. Paní doktorka mi utvrdila v tom, že musíme přečkat, než to odezní, dávat sirup na odhlenění a stříkat do nosu. Rýma se jim kompletně vrátila. A ten průjem je prý součástí toho nachlazení. Až později mi došlo, že teď už to bude spíše od zubů.

Tudíž poslední dny, kdy ji už tak netrápí nachlazení, tak zase začaly zoubky. Tentokrát opravdu. Ještě necinkají, ale už jsou tam krásně vidět. Dávám tomu pár dnů, kdy se kompletně prořežou. Takže je i velmi pravděpodobné, že mi minule nezvonilo v uších, ale cinkaly zoubky a já jsem je tím nadšením zatloukla zpět. Doufám, že příště už budu moct napsat, že jsou holčičky zdravé a netrápí je žádné rýmy, kašle a jim podobné neduhy.

Laura poprvé sama bez rodičů

Po půl roce jsem si opět zkusila, jaké to je mít doma jen jedno miminko. Laurinka byla totiž na svém prvním hlídání i s přespáním. Prvně to doma obrečel tatínek, pak vzápětí i maminka. Naše malá holčička bude spinkat bez nás. Nebude se na nás v noci mačkat, mazlit se, hladit. Bude u babičky jako velká slečna. Samozřejmě, že to zvládla, a dokonce lépe než my.

Ani si nevzpomněla a v noci spinkala krásně, ale ten pocit, když si balila ten batůžek a pak jak velká odcházela. No jsem naměkko ještě teď. Nicméně jsem si maximálně snažila užít Sárinku. A i přestože jsme neměly spolu moc volného času (jelikož česká byrokracie vládne světem a já půl dne trávila na úřadech), tak jsem si to opravdu užívala. Smály jsme se, hrály si, dělaly jsme si fotky.

Mám s Laurinkou tolik fotek, pomalu každou momentku zaznamenanou, ale se Sárinkou to nějak vůbec nestíhám, zapomínám. Všechny ty věci dělám samozřejmě, i když je tu Lola s námi, ale pokaždé tak nějak rychle, že si je ani neuvědomím. Teď jsem si je opravdu mohla užívat a vychutnávat. Byla jsem sice jednou tak rychle sbalená, nemusela jsem nasazovat dvě čepice, dvě bundy, čtvery ponožky, utahovat dvě sedačky, ale neměnila bych.

Dostali jsme od života dar, a to být rodiči neuvěřitelných holčiček. Nikdy bych nechtěla jen jednu a nikdy bych nechtěla větší věkový rozestup. Hned jak se Lola vrátila, utíkala Sísu obejmout a pusinkovala ji, to jsou okamžiky, které se nedají vyměnit. Jejich vzájemné pouto sílí každý den. Je to vidět v každém pohlazení, půjčení hračky, krmení, v každém pohledu.

Čtěte také:

• Nazí před vlastními dětmi. Je to normální?
• Kontaktní rodičovství: Přístup k dětem, který klade důraz na emociální interakci
• 20 osvědčených způsobů, jak uklidnit plačící dítě

Tour de lékař

Se Sisinkou máme už také uzavřené kyčle. Vše v pořádku, poslední kontrola byla už jen preventivní a již nikam nemusíme. Neměla jsem ani jednou široké balení a vše krásně vyřešilo nošení. Tento týden nás čeká ještě neurologie. Jsem zvědavá, co nám tam poví, také bych se ráda dohodla ještě na odložení očkování do té doby, než se Sárinka přestane klepat úplně. Tak uvidíme, co nám pan doktor řekne.

Sísa se furt ještě klepe, občas zvláštně až lekavě reaguje na různé podněty. Ale já tedy pořád doufám, že je to jen stále se vyvíjející nervová soustava a vše se pomalu ustálí. Pak nás čeká kontrola u naší paní doktorky a už si pomalu budeme moct zapsat první půl rok života. Takový maličký uzlíček to byl a už je z něho taková princezna.

Blíží se stěhování

Taky nás čeká finálová fáze rekonstrukce a ke konci února snad nastane ten den, kdy se začneme pomalu nastěhovávat zpět. Už ten den netrpělivě vyhlížím. A u toho si jen představuju, jak se s holkami válíme na zemi v obýváku, na teplé čisté podlaze u krbových kamen a užíváme si každou chvilku spolu. Pak už se nikdy nechci stěhovat. Nakoupila jsem si látku na šití, přijdou mi nažehlovačky a samolepky na zeď. Nemůžu se dočkat, až holkám budu zdobit pokojíček. Bude to pro ně zase veliký skok. Z jedné místnosti s jednou malou krabicí hraček, se stane pak jejich království.

K Lauřině výtvarce jsme přibraly ještě cvičení, na které jsme chodily, když jsem byla těhotná. Celou dobu jsem měla Sárinku navázanou v šátku a zvládla to úžasně. Laurinka teda také a jen maminka byla trochu dost zničená.

Přeci jenom pobíhat, skákat, zpívat a do toho mít Sarah v šátku a uspávat ji, bylo docela náročné. Ale zvládly jsme to, jsem moc ráda. Nicméně tam byl s námi jeden tatínek, takže už jsem doma oznamovala, že jakmile bude mít manžel dovolenou, tak se půjde družit a já budu se Sárinkou odpočívat.

Mějte se krásně.

Bára a Sárinka