A je to tady, Sárinky první narozeniny! Moc dárků jsem kupovat nechtěla, protože z toho to dítě zatím nic nemá, tak jen cosi „pro forma“ a samozřejmě DORT! Ač jsem tedy dárky tolik neřešila, na výběr jsem se zaměřila už několik měsíců dopředu a jako hlavní dárek vyhrálo odrážedlo Pukylino, stabilní a maličké, aby i náš kompaktní plešounek dosáhl na zem. Pak šatičky a nějaké další hadříky, které jsem ani nebalila. Hraček má přece hromadu. Těsně před narozeninami se mi to rozleželo a objednala jsem Sárince ještě designový pytel na hračky se vzorem medvěda a samolepicí medvědí rodinku nad postýlku z Fleru. Nutno podotknout, že designové věci se do naší domácnosti perfektně hodí, protože půl dne tu přešlapuji ve svém vyhrabaném spodním prádle, odpadkový koš dáváme na parapet vedle květin a všude, ale úplně všude se válí nějaké oblečení a papíry od všeho možného.
Nadešel den D, den po příjezdu z oné vydařené svatby, den, kdy nám měl po čtrnácti dnech dojet nákup, a tedy lednice zela prázdnotou. Z čeho upéci dort, který by měl být pokud možno bez přidaného cukru a musí být bez mléčných výrobků? Dort, který si rozhrabe a ručičkou nacpe do pusinky a jejího okolí? Nakonec volba padla na její oblíbenější ovoce – banány, ty jsem smíchala se strouhaným jablkem, dvěma vejci a ochucenou rýžovou kaší na zahuštění a doslazení (koupil ji Tatínek, snažím se zatím kaše s pětinou cukru nedávat, aby neodmítala méně sladké potraviny. Navíc myslím, že je škoda plýtvat cukrem na něco, co je samo o sobě dobré). Směs jsem nalila do dvou mini zapékacích misek, které jsem kdysi dostala a nikdy nepoužila a ze zbytku udělala pár placiček na svačinku.
Ještě bylo potřeba sehnat svíčku. Naběhla jsem podruhé k místním Vietnamcům (ano, tušíte správně, poprvé jsem tam byla pro to ovoce) a hledala jedničku. Bohužel, číslovky od jedné do tří byly vyprodány, ať jsem hledala jakkoli. Koupila jsem tedy balení dortových svíček a připravená se těšila na Tatínka, až se připojí ke gratulantům.
Sárinku jsme posadili do jídelní židličky a na pultíček jsem postavila jednohubkový dortík se zapálenou svíčkou. Sárinka seděla jako zařezaná, Tatínek po dlouhé době oprášil foťák a já to zepředu pozorovala. Sáhla jsem pro mobil a začala fotit také. Dítě zatím vysunulo ručičku a mířilo s ní ke svíčce. „Pozor!“ zvolal Tatínek. „Á, má to pod kontrolou,“ pomyslela jsem si. Zepředu se mi přece jen špatně odhadovala vzdálenost prst-svíčka. Prstík dosáhl svíčky, chvíli tam pobyl a odcestoval zpět. Pak přišel nářek. Beru dítě, sfouknu svíčku a koukám, že má ukazováček celý očouzený. Omyju prstík pod studenou vodou, pofoukám a Sárinka je v pohodě. My ne. „Proč k tomu, sakra, došlo?“ nedokážu si vytlouci z hlavy. Měla jsem zareagovat dříve, neměla jsem tam tu svíčku vůbec dávat. A vlastně, proč ta svíčka zase hoří? Asi jsem ji špatně v tom spěchu sfoukla… Sárince dáme odrážedlo, o které nejeví moc zájem, chvilku si hrajeme a je čas na koupání a spaní. Mezitím svíčka zahoří ještě několikrát (později čtu na obale: „Magic relighting candles“). Sárince se objevil veliký puchýř. „Puchýř, to jsou popáleniny druhého stupně,“ glosuje Tatínek. Chce mě asi náležitě naštvat. Samozřejmě proběhla afektovaná diskuse, čí je to vlastně vina, že má dítě puchýř na ruce.
Během krmení a uspávání chodí Tatínek se psem ven. Odešel, já vzala do ruky mobil a jala se pročítat moudré rady maminek na dětských fórech, Tatínek zase volal svému kamarádovi, který léta pracoval na popáleninách ve Vinohradské nemocnici. Závěr byl jasný – jsme v háji. Mně se ještě podařilo zachovat zdravý rozum a posoudit rozsah a závažnost zranění, ne tak Tatínkovi. „Musíme to celou noc ledovat, tohle není legrace! A ještě lépe vyrazit rovnou na pohotovost, a to přímo na popáleniny do Vinohradské nemocnice.“ Protočila jsem oči, ale více méně jsem to tiše odkývala. „To zase bude ostuda,“ pomyslela jsem si. Jenže jeďte na pohotovost, když nemáte funkční auto, hromadnou dopravou to je alespoň na hodinu a půl a Tatínek má stále paniku z míst, kde je výskyt vyššího počtu lidí. Svezl nás tedy soused, 40 minut tam – chladím mraženými lusky (proč Tatínek nevzal neotevřený pytlík mražené zeleniny, to vskutku nechápu), 40 minut zpět – dítě vříská, do pěti minut jsme byli venku.
Jak ta pětiminutová návštěva probíhala? Ve zkratce – sestřička se diví, kam že to roční dítě strká v deset večer prstík, vysvětlujeme, že do té jediné svíčky na svém narozeninovém dortíku. Doktorka, roušku ležérně jen přes ústa, mrkne na prstík a řekne: „Nebojte, to uchladíte.“ Ještě že tu roušku přes ústa měla, jinak by stěží zakryla potlačovaný smích. Ano, přijeli jsme s totální blbostí, na druhou stranu poté, co musí přijímat kojence opařené kávou na třetině těla, jsou možná občas za takovou blbost vděční.
Aby byl příběh kompletní, dodám jen, že puchýř se vstřebal za dva dny a na chirurgii, jak nám bylo v případě potřeby doporučeno, jsme s tím tedy opravdu nešli. A hlavní dárek – odrážedlo dokreslilo designovou atmosféru u nás doma a z jeho kreativní umístění (made by Tatínek) by měl jistě David Černý radost.
-352x198.jpg)
