První mrkvička

Nedalo mi to a přečetla jsem si psaní, které jsem dávala dohromady, když měla Laurinka pět měsíců. Psala jsem jí souhrn na každý měsíc, aby měla památku a rozesílala to rodině, aby měli trochu přehled o tom, jak se Lola má. Hned první odpověď od mojí mamky byla, že jsem napsala opět krásné povídání a že je to skvělé, jaký bude mít Laurinka deníček. Jen je škoda, že o něj bude ošizen její sourozenec (asi mamka předpokládala, že už nebude tolik času na psaní. A ještě nezapomněla dodat, že už od mala má Lola privilegia a je to naše princezna.

No a ono ejhle, naše druhá princezna má to privilegium ještě větší, nejen že má týden po týdnu vzpomínky na těhotenství, ale také na to, jak dělá první životní kroky. Tak nevím, jak to nakonec s těmi privilegii dopadlo.

Kdo dělá dřív jaké pokroky?

Taky jsem se  dočetla, že Laurinka začátkem pátého měsíce slavila první přetočení na bříško, tak to je Sárinka o více jak měsíc rychlejší, ale Lola si zase už cumlala palce u nohou. To Sárinka zatím nedělá. Obě dvě stejně žvatlají a jsou celodenními smíšky. Tak je to takové úsměvné pozorovat ty rozdíly u obou holčiček, každá měla něco a každá se v určitých věcech projevovala jinak. Naopak se pak objevují grimasy a pohyby, které mají naprosto totožné.

Začínáme s příkrmy

S pátým měsícem také přišlo první ochutnávání jídla. Nakonec jsem to opravdu nevydržela, protože když jsme viděli, jak se po jídlo opravdu doslova sápe, tak jsme nemohli jinak. Je to velmi úsměvné. Šíleně u toho vyplazuje jazyk, natahuje ruce a dost silně se dožaduje jídla, které má člověk právě v ruce. Velmi těžko se jí vysvětluje, že některé jídlo pro ni ještě není. O víkendu jsem se tedy rozhodla, že zkusíme uvařit trochu mrkvičky. Prvně jsem ji ale nerozmixovala, ale jen rozmělnila vidličkou a nebylo to ono. Tak jsem to dala stranou, že to ještě necháme být.

Pak jsem se nějak zamyslela, koukám jinam a jen slyším: „Na, na“, tak se probírám ze záseku a na dece leží Sarah, vedle sedí Lola a Sárinka má plnou pusu mrkve. Opravdu ten pohled by moc vtipný. Mrkvička byla na jemno, tak jsem neměla strach, ale docela jsem se pobavila. Sárince jsem mrkvičku vyndala a Lole vysvětlila, že Sísa zatím jídlo papat nebude. Dva dny na to mi to nedalo a udělala jsem mrkvičku znova, tentokrát jsem ji rozmixovala. Sarah si dala pár ochutnávacích soust. Byla z toho taková divoká, nevěděla moc co se děje, jazykem jídlo v pusince převalovala, a pak se po polknutí dožadovala dalšího.

Druhý den už si dala víc, to dokonce musela krmit Laurinka a měla tedy veliký úspěch. Sarah hltala pohledem i ji. Večer přišel další kámen úrazu, kdy jsme šli večeřet a měli jsme studenou večeři, jen zeleninu a chleby. Sára opět s každým soustem mlaskala, brala nám jídlo z ruky a chtěla také.

Tak jsem ji dala do sedačky a naškrabala kus banánu. No to prý byla lahoda. Snědla obrovský kus banánu, nestačila jsem ji pomalu dávat lžičku, hned na mě plazila jazyk a byla u toho ohromně srandovní. Takže příkrmy jsme započali a už opravdu nemáme doma žádné miminko.

Záchvat cestou

V týdnu jsem s holkami absolvovala výlet na jih za sestřičkou. Tak jsme si to užily. Potřebovali jsme doma vyčistit kotel a nemohlo by se topit, tak jsem s holkami raději odjela. Cesta byla celkem fajn, až na jednu zastávku. Sárinka se vzbudila a byla lehce nevrlá, tak jsem si říkala, že bych ji dala jen cucnout mlíčka a pojedeme dál. Již několikrát jsem ji v autě kojila, takže mě nenapadlo, že by s tím mohl být nějaký problém.

Ale Sára se najednou šíleně začala bát volantu, opět se vrátil ten její stav a já nevěděla, jak reagovat. Moc se lekala, bála, vykřikovala, křečovitě se mě chytala. Jakmile se lehce natočila na ten volant, tak šílela. Stále si tyto její stavy nedokážu nijak vysvětlit. Nicméně vše mám nahrané v mobilu a až půjdeme na kontrolu na neurologii, tak jim to ukážu.

Její třes stále nevymizel, možná o něco málo ustoupil, že není tolik intenzivní, ale má ho stále. Snažím se na to nemyslet a brát to v pohodě, věřím, že doktoři vědí, co dělají a Sárinku budou kontrolovat.

Někdo se nám tu pomalu hlásí o mlíčko, takže mé psací okénko je pomalu u konce. Relax je pryč, odpočinek byl rychlý a hurá zpět do služby. I přesto všechno, že těch starostí je jednou tolik s druhým miminkem je jednou tolik i toho obrovského štěstí. A mě stále nepřestává opouštět myšlenka na další miminko. Hormony asi stále pracují, tak uvidíme, zda se do příštího týdne něco nezmění. Zatím je to v takové fázi, že bych teď chtěla nejraději dvojčata. Ale myslím si, že tyto své emoce zvládnu ukočírovat, hormony ještě na chvíli zklidnit a na dvojčátka se těšit za pár let

Krásný týden plný nových zážitků

Bára a Sarah