První kopance!

Posledně jsem slíbila referát o tom, jak proběhla první Honzíkova velikonoční koleda. Připravovala jsem se na to pomalu jako na ples: upletla jsem pomlázku (zřejmě nejmenší v ČR, měla jen asi 20 cm), uháčkovala na ni malé pentličky (všechny, které jsme u mamky v šití našli, byly moc silné a nehodily se k tak malé pomlázce), ze svatebních zbytků jsem vyhrabala maličký košíček (ještě nazdobený pro družičky), manžela donutila jít s námi a fotit… No prostě prdlá hrotička, jako se vším. 😀 Ale byla jsem spokojená, Honzík si koledu užil – pomlázku i košíček s vykoledovanými vajíčky si hrdě nesl domů. A manžel to taky přežil. 🙂

Ještě před Velikonocemi, resp. před velikonočním víkendem, jsem udělala další důležitý krok na cestě k druhému miminku. Podařilo se mi zaregistrovat se k porodu do porodnice v Podolí. Před dvěma lety jsem ještě absolvovala frontu na chodbě několik hodin před otvírací dobou kartotéky, a tak mě překvapilo, že teď už se registruje přes internet. Byla jsem sice varována z více zdrojů, že to chce být u internetu přesně v osm a že je to všechno hned pryč, ale nakonec to nebyla ani zdaleka taková kovbojka, jak jsem se obávala. Takže jsme si mohli oddechnout, že alespoň papírově máme místo v porodnici zajištěné.

POVÍDEJTE SI S JARKOU A DALŠÍMI TĚHULKAMI V DISKUZI!

A ještě jedna moc důležitá novinka! Náš malý chlapeček v bříšku už o sobě dává vědět! Skoro jsem od minule zapomněla, jaký je to úžasný pocit, cítit šimrání, bublání a první lehké kopanečky. Když jsem se pochlubila okolí, že už od 14. týdne cítím pohyby miminka, tak mi nechtěli věřit, prý že je to dost brzo. Ale hned jedno z prvních kopnutí inkasoval i tatínek, takže si fakt nevymýšlím. Zatím ale nejde o pravidelné pohyby, jen se sem tam prostě dá poznat, že tohle tedy opravdu nebyl pohyb střev. : -) I Honzík o sobě dával vědět docela brzo, dodnes si pamatuju první kopanec tatínkovi. Byla jsem v 16.tt a večer před usnutím jsem cítila první jasně identifikovatelné zaťukání. Hned jsem chtěla, ať mi manžel položí ruku na břicho, ale ten byl skeptický a nevěřil, že by mohl takhle přes břicho něco ucítit. A Honzík, asi aby ho přesvědčil, kopnul dvakrát tak silně, že manžel skoro nadskočil: „Nojo, fakt… Tohle rozhodně není prd!“ A já se přes slzy dojetí musela tehdy smát. A teď s druhým miminkem to bylo podobné, jen ráno po probuzení a bez té manželovy průpovídky. Od té doby se několikrát za den přistihnu, že na mrňouska číhám s rukou na břiše a čekám na další důkaz, že je mu tam uvnitř dobře a má se k světu.

Vůbec jsem si všimla, jak moc srovnávám obě dvě těhotenství. Vím, že každá žena je jiná a také že každé těhotenství – byť u té stejné matky – je pokaždé jiné, jedinečné, ale tomu srovnávání se prostě člověk neubrání. Na jednu stranu je to výhoda, už dopředu počítáte s tím, co znáte z minule – nevolnosti, únava, nechutenství nebo specifické chutě, na druhou stranu ale pokud se právě něco děje trochu jinak, může to třeba zbytečně vyvolávat strach, že se něco teď neděje správně (protože je to jinak, než to bylo posledně). Určitě to znáte vy, které už čekáte své druhé nebo další dítě a máte zkušenost s průběhem předchozího těhotenství. Snažím se proto srovnávat jen tak jako ze zvědavosti a nic neusuzovat z toho, co je odlišné, abych zbytečně nepropadala panice a příliš se tím nezabývala. Jednomu srovnání se ale skutečně ubránit nelze: v prvním těhotenství jsem si kromě průběžného vážení měřila i míry (prsa, břicho přes pupík a boky), abych mohla sledovat, jak se tělo mění a přizpůsobuje. Teď se měřím také. A zjistila jsem, že třeba bříško jsem už ve 14. týdnu měla jako v předchozím těhotenství na začátku 20. týdne. A pevně doufám, že to neznamená, že bude náš druhý syn při porodu o dobré kilo větší! 🙂

Tak zase příště 😉

Jarka

Jarka právě prožila 16. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?