První dny v novém

KLUB TĚHULEK! VENDY Po těch pěti dnech v porodnici jsem se opravdu těšila domů. Konečně do svého, kde máme svůj klid, a nikdo nás neruší. Ema je neskutečně hodné dítě, takové jsem si snad ani nezasloužila. V porodnici spala jako dřevo (i když to bylo ovlivněno i tím, že neměla sílu snad na nic), doma se to ale stejně nezměnilo.

Těch pět dní bylo pro mě hodně náročných. Nejen skrz naše boje s kojením, ale také díky ostatním miminkům. Byla jsem opravdu překvapená, když mamince vedle na lůžku malý křičel celý den a celou noc a nebylo možné ho utišit. Vyspat jsem se pořádně nedokázala, protože jsem malou musela na kojení budit co 2 hodiny, pak následovaly boje, spánek na 10 minut a všechno nanovo. Do toho křik ostatních dětí a já už jsem myslela, že zešílím.

Aby toho nebylo málo, tak se zrovna všichni potřebovali na malou podívat a návštěvy se mi na pokoji střídaly jak na běžícím páse – nic příjemného jak pro mě, tak pro ostatní na pokoji. Doma je prostě doma. Všechno tak nějak ze mě opadlo, já jsem se pomalu uklidnila a malá je stejně úžasná jak v porodnici. S kojením jsme ale bojovaly i nadále. Díky za to, že existují kloboučky na kojení, jinak bych byla snad otrok.

Ze začátku jsem stále dokrmovala přes prst ze stříkačky, takže pořád dokola, odstříkat, nakrmit, vyčistit, uklidit, dát spát. Za dvě hodinky znovu. Malá totiž před odchodem z porodnice dostala žloutenku a kvůli ní jsem ji musela budit i doma, jinak by Ema snad ani nejedla, protože pořád spala. Po dvou dnech kdy jsem brečela vyčerpáním a nevyspáním jsem pořídila kloboučky. Světe div se, malá se přisála krásně. Mohla jsem tedy spát o pár minut déle, protože nebylo potřeba všechno to divadlo kolem jako do té doby. Dokonce nám pomalu odeznívala i žloutenka a u doktorky jsme navážily i přírůstek (sice malý, ale aspoň něco) a byly jsme tak na dobré cestě.

Co se domácnosti týče, nezvládala jsem vůbec nic. Díky bohu za tak skvělého muže, jakého mám doma. Všechen úklid zastával on. Sem tam jsem mu maličko pomohla, ale vždycky mě poslal se aspoň na chvilku natáhnout a zdřimknout si, když malá spala. O vaření se starala tchýně, vlastně jsem jí za to vděčná, protože jinak bych nejedla nic jiného, než jogurt ráno a jogurt večer. A návštěvy, ty snad ještě vůbec nekončí. Myslela jsem si, že všichni už za mnou byli v porodnici, ale mýlila jsem se. Někteří už teda stíhají otáčet i další kolečka, někteří Emu viděli poprvé. Nejvíc mě zaráží to, že se ozývají lidi, kteří do té doby ani nevěděli pomalu, že žiju. Ti, kteří o tom přemýšleli dopředu, se začali ozývat už v době těhotenství, aby to nebylo teď tak nápadné. Docela by mě zajímalo, komu z nich to vydrží i do budoucnosti nebo jestli to jednou návštěvou všechno skončí :-D.

Ema má za sebou prvních pár dní svého života. Musím říct, že je to miláček. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem jí ve svých 23 letech dala život a přitom nestihla ani pořádně začít žít ten svůj. Teď ho budeme prožívat spolu a moc se na to těším.