První dny s Mayou a bez Mayi

V době kdy jsem byla na sále kvůli neodloučené placentě, byl David u malé na neonatologickém oddělení, kde byla schovaná v teple inkubátoru. Mě po zákroku převezli na oddělení šestinedělí, kde jsem si mohla odpočinout a prospat se. Jenže to samozřejmě nešlo. Pořád jsem myslela ma Mayu. a co se vlastně událo. Vůbec mi to nedocházelo. Dostávala jsem infuze, ať se dám rychle do pořádku. Na pokoji se mnou byly tři maminky se svými uzlíčky, a mně to bylo strašně líto.

Davča jel na pár hodin do práce, a po obědě se za mnou zase stavil, s tím, že se spolu podíváme za naší maličkou. Vyfasovala jsem vozík, jinak bych nezvládla udělat ani krok. Byla jsem na Mayušku tolik zvědavá! Přijeli jsme na novorozenecké, kde jsme mohli chvíli pobýt u inkubátoru. Mayuška těžce dýchala, poplakávala, bylo vidět jak jí dělá dýchání potíže. Koukala jsem na ni se zatajeným dechem, byla jak panenka. Chtěla jsem vědět, jaká je prognóza, co nás teď čeká, a proč tak špatně dýchá, nechápala jsem to. Dělali nějaké testy, na infekci, ty vyšly negativní, dalších 24 hodin jsme tedy museli počkat na další vývoj.

Vrátili jsme se tedy na pokoj, já sebou žuchla do lůžka, rozloučila se s Davčou a začínala si zvykat na pocit, že už je tady s námi.. Usnout se mi ale nedařilo, tak mi pak sestřička dala na uklidnění veselou tabletku a na chvíli jsem zabrala. Miminka na pokoji byla hodná, žádný pláč, mezi kojením spala jak miminka 🙂 Záviděla jsem maminkám, že mají drobečky u sebe, nedokázala jsem si představit, jak dlouho to potrvá nám.

Druhý den přijel David na povolení mimo návštěvní dobu, a chystali jsme se opět za Mayuškou, oba jsme se moc těšili. Já usedla do vozíku, a jelo se. Přijeli jsme na oddělení a už od dveří jsme hlásili, že jsme rodiče od Mayušky a jedeme za ní. Sestřička nám ale oznámila, že Mayuška měla komplikace a musela být převezena na jednotku intenzivní a resuscitační péče. Málem se mi zastavilo srdce. Se strachem jsme se oba vydali na JIRP.

Maya byla intubovaná, celá zahadičkovaná a mně povolily nervy a rozbrečela jsem se. Vidět to malý tělíčko v tomhle stavu byla hrůza, a já si poprvé uvědomila a pocítila, co je to obava o své dítě. Paní doktorka nám řekla, že má Mayuška plášťový pneumotorax. Což mi neříkalo vůbec nic pochopitelně. Přestože nebyla zjištěna infekce, byla jí pro jistotu nasazena antibiotika, surfakant na dozrání plic, nějaké oblbovávky kvůli toleranci ventilátoru a infuze. Teď si nevzpomínám, jestli už měla zavedenou sondičku na krmení do bříška.

Na oddělení měla Mayuška v inkubátorech kolem sebe spoustu kamarádů, někteří byli úplní drobečci. Staraly se o ně moc hodné a pečlivé sestřičky, kteří s námi rodiči měly hodně trpělivosti. Museli jsme se taky obrnit trpělivostí a dát Mayušce čas.

Jak jsem byla vyčerpaná a slabá, bylo mi hodně zle i psychicky. I ty hormony udělaly své. Vzhledem k velké ztrátě krve, mi nasadily čtyři pytlíky transfuze.Ty mě opravdu zvetily, cítila jsem se daleko líp. S pomocí sestřiček jsem se pak s vozíkem dostala i sama na záchod. A taky mě pustili na nadstandard, kde byla telka, tak jsem mohla na chvíli přijít na jiné myšlenky. Já měla své osobní dva úkoly – rychle si rozběhnout mlíko a dát se rychle do pořádku, abych mohla z oddělení šestinedělí na hostinský pokoj na JIRP, a být tak malé nablízku. Pomocí odstříkávání a odsávačky jsem dostávala postupně od pár kapek až po první mililitry. Pila jsem litry čaje a začala pořádně jíst.

Díky transfuzím už jsem začala pomaličku i sama chodit, aby mě sestřičky pouštěly samotnou za Mayuškou s mlíčkem. To se odevzdávalo vždy po třech hodinách. To bylo hodně důležité – jak pro Mayušku, že ode mě dostávala mateřské mléko, tak pro mně, cítila jsem se užitečná, že jí pomáhám být silnější. Každé tři hodiny kdy jsem za malou chodila, jsem se bála, jestli neuslyším nějaké negativní zprávy. Člověk si v takové situaci nemůže být ničím jistý.

Na ventilátoru si Maya pobyla několik dnů, a po jedné z vizit nám lékařka řekla, že ho zkusí odpojit, a uvidíme, jak se s tím Mayuška popere. Tak to byla úžasná zpráva, měli jsme velkou radost! A taky nervózní, jak se to povede a jak bude naše princezna šikovná…

A jak to dopadlo napíšu zase příště. Opět se tady hlásí o pozornost takový malý skříteček 🙂

Mějte hezké dny, Mia ♥