Nakonec u nás skutečně proběhla akce „kulový blesk“ a upřímně řečeno jsem dneska ráda, že už jsme zabydlení a mám všechno za sebou. A hlavně jsem ráda, že jsme to s Dexíkem přežili stále ještě dva v jednom. Pokud bych to ale měla zhodnotit jako zkušená těhule, tak si myslím, že do termínu nevydržím ani omylem.
A tak tedy krom stěhování proběhlo ještě praní a uklízení mimi oblečení, peřin, povlečení atd. Pořídili jsme do nového domova nějaký nábytek i maličkosti, ale především jsme si dojeli pro náš nebo tedy spíš kluků nový povoz. Ano, už stojí zaparkovaný před bytem a čeká, až ho bude třeba. Krasavec je to. Tudíž na mém seznamu věcí zbývá pouze fusak a druhé chůvy, což je už objednané a potom kosmetika včetně plín a nutrilonu. To se chystám pořídit během následujícího týdne. Ale to už při nejhorším, říkám si, zvládne koupit i náš taťka. Přeci jen po dvou dětech je v tomto ohledu už celkem zběhlý a žádná položka z mého seznamu ho tak nemůže zaskočit. A tím se teď chlácholím, kdykoli mám pocit, že už už začnu vyšilovat, že není všechno tak, jak jsem to již touto dobou chtěla mít. A nakonec již bezpodmínečně musím zabalit tašku do porodnice. Vím, někdo by mi řekl, že ji budu balit tak akorát včas, když termín mám psaný čtrnáctého prosince. Já vím, ale své. A můžu prohlásit, že na prosinec se tedy určitě necítím. A jsem na to sama zvědavá.
Kluci, naštěstí, stěhování také zvládli přehledem. Maxík byl sice dva dny mezi krabicemi a pytli jako vřískal, ale jakmile bylo vše vybaleno a on si mohl začít všude naplno hrát, aniž bychom se báli, že na sebe někdo něco strhne, vrátil se zase do normálu. Měl z těch hor krabic a pytlů hrůzu, že kolem nich nechtěl ani chodit.
K něčemu to ale bylo dobré. Jako zázrakem hned první den v novém spinkal jen jednou přes den a drží ho to do teď. Tak jsem ráda, že se mu ten spánek takhle sám upravil. Bude pro mě potom mnohem jednodušší skloubit tři děti a jejich režim spaní a nespaní tak, abychom si našli správný čas, kdy jít na procházku ven.
A také Maxík hajá sám v pokojíčku. Začal spinkat v cestovní postýlce, kterou měl doteď jen na hraní, jelikož se mu v ní moc líbí a spí v ní lépe než v dřevěné, kde se neustále jen bouchal o tyčky. V noci sice stále končí u nás v posteli, ale je to začátek.
Alex se vzteká a odmlouvá stále stejně, nicméně stěhování také přestál úplně v pohodě. Je to přeci jen už „velkej chlap“. Máme za barákem dráhu, kde může lítat na firstbiku, tak je spokojený.
I u něj nastala změna. Z ničeho nic ho najednou, zdá se, opustily noční děsy. Tak sem zvědavá, zda se zalekly té změny, nebo jestli se po čase vrátí.
Jinak jsou dětičky celkem sehraná dvojka. Vyvádět lotroviny a zlobit umějí oba dokonale i společně, také zvládají zlobit jeden druhého, dělat si naschvály a vztekat se na sebe. Ano, přesně tak. I to naše prtě mrňavounký už pěkně vystrčilo růžky. Teď na mě všude z poza rohu číhá čertík. Očička mu celý den svítí, jen něco provést. Takže už mi, broučci, každý jednou stihli strhnout záclonu, Maxík mi vysypal brambory a rochnil se v hlíně, třikrát denně uklízím vykrámovanou skříňku v koupelně a vůbec pánové vymýšlejí samé prima věci a jeden druhému u toho asistují.
Ale jak už jsem psala a jak to tak také bývá, tak není vše jen růžové a pozitivní. Vždy se najde něco nebo někdo, kdo se Vám to pokusí zkazit. No a hádejte, o kom už tu dlouho nepadlo ani slovo? Správně. Naše drahá babi nikdy nezklame. Celé naše přestěhování vzala jako brutální útok na její osobu s tím, že teď tedy od ní budu mít konečně klid. Je to směšné. Pokud by to tak bylo, ani bych se neobtěžovala ji informovat, nemyslíte? Navíc to vypadá, že se jí pokouším vzít naše děti. Vždyť od sebe teď jsou celou hodinu cesty namísto původních deseti minut. Člověk si tak říká, co by dělala, kdybychom se místo do Prahy přestěhovali do Ameriky? Takže jsem opět vyslechla spoustu ošklivých věcí a spekulací, proč že se to vlastně stěhujeme. No, bohužel je jasné, že o našich osobních důvodech ke stěhování se babi svěřovat nebudu. To bych si dala. Myslela jsem to dobře, všechno jsem jí řekla a nejraději bych si za to teď nafackovala. No uvidíme ještě, co se z toho vyvrbí.
My rodičové jsme v tuto chvíli nad míru spokojeni, co se našeho rozhodnutí přestěhovat se týče. Tak nějak mám po delší době pocit, že se mohu svobodně nadechnout.
A malá vsuvka na závěr. Jelikož mám tento článek rozepsaný už třetí den a ne a ne být schopná ho dopsat, dorazil mezitím domů fusak. Takže už tu na Dexíka čeká nachystané vajíčko i s oblečením na cestu domů z porodnice. Už jen z toho pohledu na připravené věci se cítím pozitivně.
Po delší době se s Vámi loučím s úsměvem na duši i ve tváři. Pavlína
-352x198.jpg)
