Přiznávám se bez mučení….

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Ten překvapený výraz, když poprvé okusila něco jiného než mlíčko! A jak potom přemýšlela, zda jí je ta nová chuť příjemná či nikoli. Nakonec vzala přesnídávku na milost. Zachutnala jí. A po chvilce už mi brala lžičku z ruky, chtěla se krmit sama. Výsledek byl takový, že víc než půlka přesnídávky skončila na obličeji a oblečení. Ale co na tom, opravdu jsme se u toho všichni náramně bavili!

Jinak se přiznávám bez mučení, že Adinka už párkrát dostala Nutrilon. Důvodem jsou mé zkoušky na právech, případně i jiná neodkladná povinnost, kterou musím zařídit bez Adinky a kde strávím delší čas, tudíž je třeba, aby Adinku nakrmil někdo jiný. A abych byla zcela upřímná – důvodem už bylo i kino s Pepou, nebo večeře s přáteli. A nestydím se za to. Ani nemám výčitky svědomí. Chtěla jsem to sice řešit odstříkaným mateřským mlékem, ale nedařilo se. Pořídila jsem si manuální odsávačku, kolikrát jsme se o to s Pepou pokoušeli – on pumpoval, já držela odsávačku pevně u prsa. A výsledek? Pepova křeč do ruky a patnáct mililitrů mléka. A z toho se náš jedlík opravdu nezasytil. Jednou jedinkrát se mi podařilo odstříkat během dne větší množství, které už stálo za to zamrazit. Ale i to nakonec dopadlo nezdarem. Mlíčko chtěla použít moje maminka, když jednou hlídala a mléko podivně smrdělo, takže pro jistotu skončilo v odpadu. Od té doby jsem se zařekla, že se nebudu stresovat s nějakým odstříkáváním. Adince už byli třy měsíce a tak jsem ji zkusila dát umělou stravu. Měla jsem obavu, zda bude chtít pít z lahvičky, neboť k dudlíkům má averzi. (Máme „bezdudlíkovou“ metodu, aniž bychom chtěli. Rozhodla si o ní Adinka sama.) Nicméně jak jde o jídlo, dudlík nevadí a tak do Adinky zahučel obsah lahvičky během několika málo minut. A měli jsme vyhráno. Od té doby mám doma v záloze pytlíky Nutrilonu – každý na jednu porci a je po starostech.

Co se týče mého prvního zkouškového období v roli matky, už se přehouplo do druhé poloviny – mám za sebou tři ústní zkoušky a před sebou ještě dvě. Zatím to jde nad očekávání dobře a mé skóre je jedna trojka a dvě dvojky. (Ťukám to na dřevo, ať to nezakřiknu.) Na vynikající průměr opravdu nejedu, takže každá splněná zkouška je pro mě úspěchem a dalším důležitým krokem k získání titulu. S právy jsem se vždycky trápila – nejsem totiž příliš cílevědomá a disciplinovaná a tak pro mě představa, že ležím týdny v knížkách a skriptech, byla naprosto děsivá. To se ale najednou s příchodem Adinky vylepšilo. Ne zcela. Pořád se mě chytají myšlenky, že se na to vykašlu, že půjdu na nějakou lehkou soukromou školu, že mi za to ty nervy nestojí, ale přeci jen jsem pocítila určitý posun. Spíš se do učení dokopu a čas, který mám, když Adinka spí, dokážu mnohem efektivněji využít. A když se pak Adinka probudí, jsem moc ráda, že si zase můžu od učení na chvíli odpočinout, lehnout si s ní do postele, nakojit jí, pohrát si s ní. Zkrátka prozatím se zdá, že mateřství půjde se studiem skloubit. A že jsou dokonce ve vzájemné symbióze.

Přeji vám všem krásný druhý měsíc letošního roku a vy mi, prosím, držte palce, ať to zkouškové zdárně dotáhnu do konce! Už aby to bylo!