Přišly na mě mdloby
KLUB TĚHULEK! IVA Už jsem přes týden doma na dovolené a přijde mi, že s časem je to horší, než když jsem chodila do práce. Nevím, jak to dělám, ale věčně nestíhám. Jednak denně jezdím na rehabilitace a reflexní terapii se zády, pak si domlouvám rande s kamarádkami, na které jsem při tom shonu v práci neměla čas. Předpokládám, že to časem opadne a začnu se konečně věnovat výbavičce a škole. Jen abych to do porodu stihla. Momentálně se některý den stane, že se doma ani neohřeju a přijdu až večer.
Na rehabilitace jezdím hned ráno, trolejbusy jsou od září pěkně přeplněné, věčně prší, takže jsou zavřená okna. Tuhle se mi stalo, že na mě šly mdloby. Najednou jsem nemohla pořádně dýchat, bylo mi vedro a viděla jsem bílo před očima. Okamžitě jsem se začala rozepínat, vysvlékat svetr, u toho jsem určitě funěla a ještě se modlila, abychom konečně dorazili na zastávku a já mohla vystoupit a nadechnout se. Jako na potvoru nás ještě zdržel semafor a já to měla za sekundu dvanáct, jinak bych sebou sekla na zem. Při vystoupení jsem málem narazila do cyklisty. Vůbec jsem ho nezaregistrovala a on se mi chudák ještě omluvil.
Myslíte, že mě někdo v tom trolejbuse pustil sednout? Určitě na mě bylo vidět, že mi není dobře, navíc jsem měla na sobě jen upnuté věci, takže bříško bylo dostatečně vidět. Tak jak jsem si o prázdninách libovala, že jsou všichni ohleduplní a ještě mi vyhlížejí místo na sednutí, se začátkem školy se situace změnila o 200%. A když už mě někdo pustí sednout, tak jsou to spíše starší lidé, než naše nadějná mládež.
Doufala jsem, že tímhle zážitkem moje nevolnosti končí. V pátek jsem šla se sestřenkou nakupovat, na náměstí jsme si koupily deci burčáku a ve stoje ho popíjely. Mdloby přišly znovu. Mělo to stejný průběh. I když byla docela zima, vlezlo, sychravo, tak jsem si musela hned sundat bundu a rozepnout svetr a samozřejmě si sednout. Bohužel se tato situace opakovala i ve všech obchodech. Chudák sestřenka, se mnou si nestačila nikdy nic vyzkoušet. Musely jsme ven. Jakmile jsem dojela domů, hned jsem si šla lehnout a po dlouhé době jsem dobrou hodinu nevěděla vůbec o světě.
Bohužel se tato situace opakuje kdekoli, i venku, nemusí tam být vydýchaný, těžký vzduch. Jakmile delší dobu stojím, je mi zle. Také jste to zažily? Napište mi do diskuze.
Jinak si pořád nemám na co stěžovat. Nic mě výrazně netrápí. Jen kéž by ostatní byli více ohleduplní a všímaví a pouštěli nás sednout. Opravdu to není sranda. Mám pocit, že to buď nezažili, nebo si na ten stav už nepamatují. Oni mají přece větší právo sedět. Vždyť jedou do práce nebo z práce a já se jen flákám doma.
Přeji vám, ať máte větší štěstí.
Fotografie pochází z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz
Iva právě prožila 32. týden těhotenství. Chcete vědět, co se v tomto týdnu děje s vaším tělem?
-352x198.jpg)
