Příchod miminka

Párkrát za měsíc jsem navštívila „cvičení“ pro těhotné, kde jsme se fyzicky překonávaly, když jsme udělaly pět dřepů. Přečetla jsem si několik moudrých knih o slastech a strastech těhotenství a porodu. Ale hlavně jsem se připravovala fyzicky – v doprovodu knih Těhu v běhu a Těhotná a fit, u které jsem propadala depresím už v prvním trimestru. Nicméně zdárně jsem točila kolo zima nezima až do 38. týdne a běžecké boty jsem schovala do botníku až měsíc před porodem, kdy můj dopředný pohyb již nebyl hoden běžce. Považovala jsem se tedy dostatečně v kondici na zvládnutí závěrečné „tečky“ v podobě porodu.

Co jsem ale nepřipravila, byla postýlka, autosedačka, kočárek, přebalovací pult a další nezbytné věci, protože na to přece bude času potom.

V den D, ze kterého se vyklubaly dva dny D, jsem zjistila, že mi byla veškerá tato příprava vcelku k ničemu a já v čekacím pokoji poslouchala, jak za zdí postupně rodí snad celé střední Čechy. Stejně tak jsem neshledala praktičnost v nabalených věcech – co jsem měla, jsem nepotřebovala, a co jsem potřebovala, mi chybělo. Jediné, v čem jsem se trefila, byla čokoláda.

Po ultravytrvalostním výkonu přišlo vykoupení v podobě Sárinky. Svět se zase začal točit správným směrem, dokud nenastala doba odchodu z porodnice… o den dříve. Porodní sály byly zahlceny novopečenými maminkami, a tak jsme přišly o postel. Tatínek byl zase zahlcen pracovními povinnostmi, a tak se ze třídenní Sárinky stal bezdomovec na nemocniční chodbě v erárních dupačkách v doprovodu maminky ve slušivé noční košili s logem FN Motol (proč jsem si s sebou nevzala žádné civilní oblečení?).

Tatínek dorazil rychlostí blesku za několik hodin a po ujetí několika metrů nás s naléhavostí v hlase vyhnal z auta do horoucího pekla poledního letního slunce – nefunkční chladič. Usídlily jsme se pod jediným stromem v okruhu kilometru u příjezdové brány a čekaly na taxi. S nepřipoutaným dítětem (ano, ty potahy z korbičky a sedačky z druhé ruky, co léta odpočívaly na půdě, jsem chtěla přeci vyprat někdy POTOM) v klimatizovaném taxíku jsme se ubíraly k vytouženému domovu, kde nás čekala… spoušť. Plačící hladové dítě, zvědavý nevyběhaný pes, nepřipravený přebalovací pult, všude hromada chlupů, vrstva šlápot z předchozího týdne, postýlka bez jedné nohy, kočárek o kilometr jinde a tatínek jedoucí odklidit nepojízdné auto ze zákazu zastavení. V tomhle by se nespustilo mléko ani kojné!

Na uvolnění stresu pomohlo rozbít pouze jeden mobilní telefon (vzápětí mi došlo, že kdyby se něco skutečně stalo, jsem úplně v háji), dítě se mohlo napojit, já mohla vytřít a zalézt do sprchy. Tak snad už bude vše jen dobré. No nebylo. O slovo se přihlásila pračka, která uvěznila potahy z kočáru uprostřed praní, opraváři samozřejmě na týdny obsazení, a tak jsme si nechali po mnoha telefonátech za 500 Kč profesionálně rozbít dvířka, abychom si je za další 2000 Kč mohli nechat zase spravit. Kočárek i sedačku jsme ale zprovoznili a mohli jsme se vydat na další etapu závodu zvaného „rodičovství“.