Příběh Vosymamky od začátku

Tento rok, rok 2020 je pro mě neskutečně neuvěřitelný a za mě plný nehorázného štěstí. Loni v září mě přítel požádal o ruku na pódiu mého vlastního tanečního festivalu před zraky stovek lidí, celé mé rodiny a mého idola Daniela Hůlky. Nevěřícně jsem řekla (údajně😃) ANO. Můj přítel od začátku našeho vztahu toužil po miminku, věděla jsem to , a proto jsem řekla, že jedině po svatbě. Jsem holt stará škola.

Ale vraťme se k našemu štěstí v roce 2020. Termín svatby byl jasný (červenec) a my se rozhodli, že si na Valentýna vyjedeme na víkend do Itálie – konkrétně Bergamo, Benátky a Miláno. Úžasný víkend plný zážitků a skvělého jídla (na které si potrpíme, jelikož můj princ pracuje v restauraci v marketingu).

Dva dny po návratu se dozvídáme, že v Bergamu a Miláně první mrtví (covid). Ihned jsme se spojili s hygienou a nechali se informovat. Pokud nemáme do 5 dnů příznaky, jsme cajk —> štěstí číslo 1 

No ale pak se rozjela první vlna a vypadalo to, že svatbu budeme muset zrušit a taky se tak stalo. Jenže najednou se vše začalo řešit znovu a tak se mě přítel na konci května zeptal, zda se tedy i přesto vezmeme. Jistě, že jsem hned souhlasila a rázem jsem měla také měsíc na přípravu svatby. Také jsem slíbila, že v den svatby přestanu brát prášky (nevydržela jsem to a přestala je brát hned potom, co jsme se utvrdili o svatbě). Svatba se nakonec uskutečnila v termínu a v 50 lidech na krásném zámku Ploskovice a za doprovodu pěveckého sboru mojí maminky mě k mému ženichovi odváděli oba dva dědové a nakonec táta. Řekli jsme si své “Ano” a já se rázem stala paní Vosyka. —> štěstí č.2

Hned po svatbě jsme jeli na líbánky do Řecka, kde jsme si to neskutečně užili a musím říct, že jsem byla ráda, protože některé hotely ani neotevřely a pláže byly poloprázdné a já tomu říkám —-> štěstí č.3

No a je to po krásném létu zase nástup do práce jako učitelka na druhém stupni. Těšila jsem neskutečně na děti. Učím ve škole v Bílině, tady se potkávám s různými dětmi a zcela logicky jsem zrovna já třídní učitelkou nejneoblíbenější třídy na škole. Sedmičky. Puberťáci. Jako já. Vypadalo to všechno slibně a najednou bum. Zase nouzový stav. Obecně jsem byla trochu i ráda, protože děti po tak dlouhém volnu nebyly zrovna v kondici poslouchat výklad a dodržovat pokyny ministerstva a hygieny. Nu což.

Nutno dodat, že i já jsem aktivní ve volném čase a provozuji ohnivou a světelnou show. Moje vášeň, takže naše tréninky najednou skončily a já byla doma na online nebo jsem dojížděla dělat pracovní listy. Už od srpna jsem byla trochu zklamaná, že mé hlídání ovulace přichází vniveč, protože prostě nic. A moje temné myšlenky, že se mi nedaří být těhotná, vystřídaly naštvané myšlenky ze strany pandemie Covidu. Téměř každý den nové pokyny, tvorba pracovních listů, online výuka apod. Kamarádka mi v září oznámila, že je těhotná. Depka se dostavila. Další tři kamarádky jsou dle FB těhotné. Končím prostě. Vynervovaná z toho všeho jsem začala vymýšlet novou show, aniž bych si všimla, že jsem to nedostala. Po 14 dnech vyčkávání volám kamarádce. Poslala mě pro test. Jo, znělo to jednoduše, běž na záchod na malou a čekej.

Dostala jsem do sebe litr vody a ani po hodině jsem neměla odvahu na ten záchod jít ani to nešlo. No a pak jsem tedy vyrazila tu nejdelší a nejtěžší cestu směrem na záchod. S proužkem v ruce jsem si sedla v obýváku, kámošku na telefonu. “Tak co, tak co?” Mlčela jsem a pozorovala jsem ten test, kde se téměř hned objevily dvě čárky. Moje první myšlenka? “Jsem v pr**li”. Oznámila jsem to do telefonu, kde rázem bouchla sopka nadšení a já? Já měla co dělat, abych se nesložila. Začala jsem brečet. A až když jsem to vyslovila nahlas, jsem si to teprve uvědomila: Jsem těhotná! —> štěstí č.4

A od té doby se vše změnilo jako kouzlem. Jestli ta ona věta je kouzelná, ale od té doby se mi spustily typické příznaky a hlavně jsem si je i zpětně začala uvědomovat: osypané čelo pupínky, věčně ucpaný nos ráno a večer, špatně od žaludku, únava, občasné bolesti podbřišku, častá návštěva záchodu, někdy i zcela zbytečně, prostě jen pocit nebo častá “malá” ale pro mě milovníka jídla zdaleka nejhorší nechuť k některým jídlům, která miluju.

No, původně jsem manželovi chtěla tu novinu říct až na Vánoce, ale když mě doktorka vzala hned druhý den a vytiskla mi fotku, nezvládla jsem to.

Chtělo to silnej kalibr. Volám sestře. Její reakci, když jsem jí ukázala testy, byla nevěřícná a nadšená. Hned jsme vymyslely plán, jak to řekneme taťkovi.

Shrneme si to:

Úterý – jsem těhotná

Středa- začalo mi být strašně zle, ví to ségra

Čtvrtek – doktorka a fotka

Pátek – táta se to dozví

V pátek jsme jely se ségrou k manželovi do práce, kde jsme pekly zakázkové cukroví, vše nám hrálo do karet. Na směně pizzařů byl náš kamarád, který ochotně vytvořil manželovi oblíbenou XXL pizzu a olivami napsal “pro tátu” doprostřed jsme umístili dudlík. S připravenou fotkou a sestrou, která natáčela, jsme vstoupili na jednání a kamarád před manžela položil pizzu, že je čas oběda. Budoucí taťka nevěřícně koukal pro jistotu se ještě zeptal, jestli to není žert, a potom co jsem ukázala fotku, měl na krajíčku a šel mě obejmout. Všichni byli nadšení a já nejvíc, když mi pošeptal, že je šťastný. Poprvé v životě jsem ho totiž překvapila. —> štěstí č.5

Rodina se to dozví až na Vánoce a přátelé příští týden. V práci zítra, ale o tom bude další blog 😉 děkuji za pozornost jestli jste došly až sem.