Další kontrolu u mého úžasného pana doktora mám naplánovanou na čtvrtek. Ani tam však žádné novinky neočekávám. Jediné co by mě mohlo skolit je číslo na váze až na ni vlezu. V rámci možností je mi stále dobře. Sice už jsem každý večer vděčná za možnost natáhlout si pupek na gauči jakmile dětičky usnou, žádný opravdový zdravotní problém se ale nekoná. Holt po celém dni už bříško tlačí a je nepohodlné. A souvisí s tím i bolest zad. Je mi jasné, že kdybych si mohla během dne více odpočinout, bývalo by mi večer po těle líp. Nicméně Dexík si dovádí vesele dál, tak si říkám, že to moje běhání snad dává zabrat víc mně než jemu.
Ani co se našich zlatíček týče, tak se nic nezměnilo. Už od Alexových narozenin jsme tzv. ,,jezdící domácnost“. Tedy Alex drandí na first biku a Max je mu v patách v chodítku. A když se náhodou střetnou ve dveřích, vyhrává silnější a slabší (obvykle Max) je vytlačen zpět ze dveří. A to je prý veeeelká mimi sranda.
Alexova odpověď na všechno je NE a Max se pravidelně asi tak desetkrát za den mění v uječenou vzteklou potvoru. Vypozorovala jsem, že už ani není potřeba mít důvod ke vzteku. Stačí, že se prostě potřebuje vyvztekat. A tak maminko, dělej si se mnou, co chceš. Ať jsem, kde jsem – na posteli, na gauči či na přebalováku, já budu dělat všechno pro to, abych ti moje oblékání a přebalování znemožnil, i kdyby to mělo znamenat, že hupsnu na kebuli. A v žádném případě nepočítej, že u toho budu zticha. Ne a ne. Tak jako já se umí vztekat málokteré desetiměsíční miminko. Že ale umí být brouček ten náš šmdrla.
Před pár dny jsem byla s klukama na kávičce za naší Bárou a ta se mě ptala, o čem budu psát. Ať jsme koumaly sebevíc, nic kloudného nás nenapadlo. A teprve až před pár hodinami ve sprše mi svitlo. Sice to nemá nic společného s prožitým týdnem, ale téma je to, alespoň myslím. V každé rodině aktuální. Jak je na tom, dámy, vaše drahá polovička doma s pomáháním? Pomáhá vám partner anebo občas lenoší a pozoruje, jak běháte zpoza počítače?
Nevím tedy jak vy, ale já mám občas pocit, že si ten můj chlap myslí, že jsem nějaký robot Bender (kdo zná Futuramu, chápe). Čili ať se děje, co se děje, ať je mi dobře nebo mám vysokou teplotu, zkrátka dle něj jsem schopná fungovat za každé situace. A když začnu hovor na toto téma, a že by bylo fajn, kdyby mi třeba pomohl více, dostanou se mi odpovědi, které mě tak akorát vytáčejí. Tak na příklad: ,,Ty jseš ale máma.“ nebo ,,A co budeš dělat ve stejné situaci, když já tu nebudu?“
Tak nějak nedokáže pochopit, že samozřejmě pokud je to nezbytné, tak potom vše musím zvládnout za každou cenu, ale že pokud je doma, tak ta nezbytná situace nenastala. Mohu vám říct, že se mnou vztek cloumá, když je doma, bohorovně oznámí, že mu něco je a tudíž jde hají a mně je tím pádem jasné, že určitě třeba nehrozí, že by šel se mnou a s dětmi na procházku. Ale že já pak přijdu domů a najdu ho ne v postýlce, marůdka malinkatýho, ale u počítače nebo v kutlochu kde něco kutí, tak na to mu je zřejmě dobře. Jinými slovy, já prostě nemám na svoje neduhy nárok. Proč taky, jsem přece máma.
Ale nebylo to tak vždycky. Když byl Alexek mimi, pomáhal se vším. I v noci taťka ochotně vstával a krmil ho. Nebyl problém, aby ho měl třeba celý den sám na starost. Když se narodil Maxík, volil Jirka vždy Alexe, pokud měl na výběr dítko a proceduru, která se musela udělat. Když jsem ale například jela s Maxem do poradny, vypadalo naprosto troufale, že jsem mu nechala Alexe doma a nevzala si ho do čekárny přes oběd s sebou. Tuším stupňující se tendenci. Ale proč? Zřejmě zlenivněl. A dost. Možná je to i tím, že vidí, že domácnost klape i bez jeho zásahu, takže zřejmě dle jeho logiky žádnou pomoc nepotřebuji. Štve mě to i v „normálním“ stavu natož teď. Bříško mi za poslední týdny najednou vyskočilo odnikud a vše pro mě najednou začalo být namáhavější. Přes den to asi tolik nevnímám právě proto, že nemám na skomírání čas, zato večer je to libůstka. Takže i když si všechny povinnosti i nadále zvládám kompletně sama, moje tělo za to trpí, protože už toho teď tolik nevydrží. Vážně mě to mrzí a někdy si přijdu jako tažná mula.
A aby toho nebylo málo, tak naše vzteklé sluníčko odmítá pozřít cokoliv, v čem zacítí kojenecké mléko. Tudíž už nesnídáme a nevečeříme lahvičku, ani nechceme papat kašičky. Dost mě to štve, protože v dětském mléce je spousta vitamínů a já abych teď vymýšlela nějakou alternativu, jak je řádně doplnit. Aneb dalo by se říct: ,,Já nechci mlíko… dej sem řízek!“
Loučí se Pavlína
-352x198.jpg)
