Prázdniny u babičky

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotoprome.cz

O Obětech a Otrocích

Setkávání se s kamarády z „dávných časů“ – z gymplu, vodáků, mé první práce v brněnské televizi – mě donutilo zamyslet se znovu nad rodičovstvím a mateřstvím. Kamarády mám různé. Spíš bezdětné. Ale i pár dětných. Se svým kladným přístupem ke kontaktnímu rodičovství, nevýchově, respektu, kojení na požádání, výhradám k očkování a preferováním zdravé výživy jsem trochu za exota. Tedy ne mezi úplně všemi – nechci křivdit těm pár podobně smýšlejícím kamarádkám. Ale mezi většinou.

Všechna má rande na Moravě probíhala podobně. Byla příjemná a rychle utekla. Vzpomínali jsme na společné akce. Drbali společné známé. Prožila jsem návrat do svého mládí a připadala si jako náctiletá nebo čerstvá dvacítka. Cítila jsem se, jako bychom se neviděli týden, ne měsíce (nebo v některých případech dokonce roky). A pak přišla řeč na mateřství.

„Tys už rok nebyla nikde večer tančit?“ „Každý den musíš Anit uspat?“ „Nevypadlas nikdy na pár dní z toho mateřského kolotoče třeba do lázní?“ „Ne.“ „Ne.“ A „ne“. Odpovídám s úsměvem a pokouším se vysvětlit své pocity a postoje. Děti jsou tvárné a přizpůsobivé a dokážou žít (a být spokojené!) v nejrůznějších podmínkách: při spaní v postýlce, při pití z lahve místo z prsa, uspané tatínkem nebo chůvou. Ale naše dítě uspávám já, kojím, spí s námi v posteli jednoduše proto, že to tak chceme. Tak jsme si to nastavili a je nám v tom dobře. Kdyby nebylo, zařídíme si to jinak. „Ty jsi tak obětavá. Jen aby ses nestala otrokem svého dítěte!“ slýchávám. Jenže já neskládám žádnou oběť a vůbec se necítím jako otrok. Žiju v rodičovském systému, který si definujeme s Tomem sami. Nikdo nám jej nevnutil ani jsme nepodlehli žádnému „nátlaku“ ze strany dítěte (tohle mi přijde směšné, jen co jsem to napsala) nebo moudrých (alternativních) knih. (Kdo mě chápe, ví, jak ironicky ten „nátlak“ myslím).

Jenže s každou podobnou konverzací zjišťuji, že tohle se nedá vysvětlit. TO se musí cítit. Asi bych dřív taky nepochopila, kdyby mi moje dětné kamarádky řekly, že místo aby se mnou šly na sklenku vína, si budou raději užívat své večerní rituály s miminkem. A pozor! Vůbec neodsuzuji matky, které TO cítí jinak. Které potřebují odfrknout, užít si nějakou noc mimo domov. Jak jsem psala, dítě může být šťastné v různých rodičovských systémech. Dokonce si myslím, že pokud někdo potřebuje „baby free“ den, tak si jej musí udělat. Znáte to: šťastná matka – šťastná Katka. Jen já to mám zatím takto.

A zase to kojení

Další téma, které se stalo mírně disonantním, bylo kojení. Jak jsem si mohla myslet, že nikdo nebude řešit, že ještě ve čtrnácti měsících (bože, tak veliké dítě!) kojím. Nejčastější reakce byla „Ježiši!“

Po pár pokusech jsem „naše kojení“ přestala vysvětlovat. Daleko víc porozumění totiž sklidila kamarádka, která si na mateřství stěžovala a během pěti minut uvedla snad dvacet nevýhod. Řekla bych, že všeobecně jsou in spíš cool matky, které si – děsně nad věcí – občas na to svoje dítě zanadávají, dají si drink a s uspokojením kvitují, jak je super, že už nemusí kojit.

Mám ráda všechny své kamarádky, ať už mají názor na mateřství i kojení jakýkoliv. Tohle téma není důvod k „rozchodu“ (aspoň ne s „mými holkami“). Abych se vyhnula únavným a nikam nevedoucím rozhovorům o kojení, vymyslela jsem si odpověď, na kterou nikdo neřekne popel. Odpověď, která uspokojí, rozesměje a většinou odvede konverzaci jinam. Napadla mě při dialogu podobnému tomuto:

Kamarádka (bezdětná nebo dětná s vyhraněným názorem na kojení, nejlíp jen do půl roku a dost):
„Ježiši!. Ty kojíš, jo?“
Já: „Jo.“
Ona (trochu posměšně): „To seš nějaká alternativka, co bude kojit do pěti?“
Já (ironicky): „Třeba do osmnácti.“
Ona (smířlivě, protože vycítila, že to trochu přehnala): „Ne, fakt. Proč ještě kojíš? Hele jako prsa máš pěkný, ne jak ty tvoje lentilky pod kobercem, cos mívala. Ale kdy odstavíš?“
A tehdy mi to docvaklo: „Však já kojím kvůli svému plnému dekoltu. Už žádné podprsenky push-up. Neber to,“ směju se. Ona taky.
„Jo, tak to chápu.“ Uznale kývne směrem k mému výstřihu. A byl klid. Tuhle hlášku jsem vyzkoušela už několikrát. Funguje.

To, že plný dekolt zdaleka není mou hlavní pohnutkou ke kojení, dojde asi každému. Z nějakého důvodu je to ale odpověď, která ukončí téma kojení. Nenastává po ní trapné ticho ani vzájemný pocit neporozumění. Chci si v pohodě pokecat se starými známými, které (v řadě případů) zase dlouho neuvidím. A tak mi tento drobný únikový manévr vlastně nevadí.

A protože dovolená nekončí – právě jedeme s Tomem a jeho tátou na Slovensko za „prababí a pradědí“ (nebo jak říkáme my, za starkyma) – tak budu dnes stručná. Moravské dva týdny utekly jak blázen. Mí rodiče (hlavně máma) prožili opravdu intenzivní „Anitkohraní“. Anit se naučila spoustu nových slov, mezi kterými kralují baba, dědě, teta. A já? Nesmutním z toho, že je půl prázdnin za námi. Ale jako věčný optimista se raduji, že ještě půl zbývá. Rozhodně si je užijeme.

Zatial. Vaše V.