Naučil jsem se zase spoustu věcí. Umím třeba zaparkovat tatrovku do altánu, což vyžaduje cvik, koordinaci a fištróna – všeho mám dostatek. Napřed musím otočit tatru jako na couvání, pak nadzvednu zadní část na vysoký schod, pak tam vystrkám zbytek auta, a když je celá tatrovka v altánu, můžu se za ní vyšplhat sám. Pak je ovšem zase nutné sundat auto dolů, objet s ním zahradu, podrncat na chodníku podél chlívku a garáží, narazit do vrat, otočit se a s autem pelášit co nejrychleji zase zpátky k altánu.
Občas to vezmu i ke kompostu nebo za barák ke skleníku a záhonkům. Někdy se mi povede ukecat mámu nebo tátu, aby mě na korbě tatrovky svezli, a to je teprve parádička! Od domu k vrátkům to je přes 40 metrů z mírného kopečka, ideální terén na pořádnou jízdu.
Zkouším to už i s odrážedlem, ale zatím mi to jde jen pomalinku a jen pár metrů. Držet balanc a ještě u toho jet, to je na mě zatím docela těžké. Brácha prohání svoje odrážedlo s větší jistotou. Ale já ho určitě brzo doženu. Užil jsem si taky jízdu vláčkem, dokonce dvakrát. Jednou nás máma vzala klimatizovaným City Elefantem ze Smíchova do Radotína na koupaliště, a pak jsme jeli všichni i s tátou z chalupy do Tábora na zmrzlinu – starým oprýskaným červeno-bílým motoráčkem, přesně takovým, jakým jezdila moje máma celých 7 let na gympl. Naštěstí jsme ale nejeli v půl sedmé ráno jako kdysi ona, to bych si jízdu zdaleka tak neužil. Jen tedy máma říkala, že je ta cesta dneska úplně jiná – část tratě je jinde, přibyl tunel, nový most, dvě nádraží ze čtyř po cestě jsou stejná jako všude jinde na koridoru.
Poslední úsek, který ještě není modernizovaný, je právě „naše“ část na České Sibiři. Malé nádraží nebo jenom zastávka, z perónu do vagónku je to setsakramentská výška (máma s tátou vzpírali kočárek až do výše tátových ramen), jednou se z vlaku vystupuje vlevo, v další stanici pro změnu vpravo, prostě podle toho, jak kdysi nádraží postavili. V těch nových moderních úsecích jsou všude podchody s výtahy, bezbariérový přístup do vlaku, čisto a žádná atmosféra. Vlastně jsem moc rád, že u nás brzdí výstavbu koridoru náročný terén a nedostatek peněz. Můžeme tak chodit s bráchou několikrát denně mávat vlakům hned naproti našim vratům.
Většina strojvedoucích na trati Praha – České Budějovice už nás zná, protože když stojíme a máváme, zapískají nám na pozdrav, někteří i na chvilku rozsvítí světla na mašině. Jednou budu taky mašinfíra! 🙂
Tak ať vám to prázdninami frčí pěkně bez nehod!
Váš Filípek
Jak to vidí máma
Ani jsem se nenadála a prázdniny jsou v půlce. Dokud jsem byla ještě školou povinná nebo jsem se připravovala na výkon povolání na střední (či posléze vysoké) škole, přepadal mě obvykle na konci července takový mírný smutek, že už je půlka v tahu. Že už jenom měsíc volna a pak zas „hurá“ do školy. Byla jsem sice vždycky bezproblémová studentka s vyznamenáním, ale ani já jsem neměla datum 1. září zrovna v oblibě. Letos to cítím podobně. Taky jsme v půlce.
Týden manželovy oficiální dovolené máme za sebou a ještě týden nás čeká. Snažíme se z našich rodinných dvou týdnů vytěžit maximum, a nějak šikovně nakombinovat lenošení na zahradě s jednodenními výlety do nepříliš vzdálených cílů. Tak, aby mohli být všichni spokojení, klukům to moc nenabourávalo denní režim (Filípek zatím ještě stále po obědě spí – díkybohu za to! Snad mu to ještě nějakou dobu vydrží), Martin mohl odpočívat a já stíhala průběžně i trochu háčkovat.
A tak pro vás mám dnes dva prázdninové tipy, třeba je ještě stihnete letos využít. Ještě v Praze, před začátkem manželovy dovolené, jsem na základě tipu jedné maminky ze sousedství vzala kluky do Biotopu Radotín. Jak už jste si přečetli nahoře, jeli jsme tam vlakem, což bylo velmi vítaným zpestřením jak po kluky, tak i pro mě. V parném dni byl klimatizovaný vagón mnohem pohodlnější než rozpálený autobus, pohoda ve 20°C trvala ovšem jen 8 minut čistého času. Od nádraží v Radotíně je to na přírodní koupaliště (zřejmě vůbec nejlepší v Praze) klidnou procházkou asi 10 minut (Honzíkovým tempem). Tam jsme pak strávili snad tři hodiny v naprostém ráji.
Měli jsme štěstí, že nebylo nijak extrémně narváno, zaujali jsme tedy strategickou pozici hned u koryta „říčky“ vytékající z čisticí nádrže do koupací nádrže. Kluci snad hodinu házeli kamínky v říčce, šplouchali se ve vodě, asi dvakrát jsme se došli společně smočit i do hlubší vody (mně tak po kolena) v brouzdališti, posvačili jsme na naší piknikové dece pod zapůjčeným slunečníkem… prostě báječná prázdninová pohoda na koupáku.
Když jsem byla malá, chodili jsme se koupat do rybníka v naší vesnici. Býval poměrně čistý, bez sinic, nebylo tam extrémní bahno, dalo se ležet ve stínu mohutných dubů na hrázi. V zimě jsme na tom stejném zamrzlém rybníce řádili na bruslích. Postupem času se ale kvalita vody zhoršila, dříve dobře přístupný břeh zarostl rákosím a náletovými dřevinami, koupat se tam chodili už jen místní psi (včetně těch našich). Ani jsem vlastně nedoufala, že bychom mohli s dětmi narazit na dostupné čisté přírodní koupaliště, navíc přímo v Praze! Biotop Radotín mě naprosto nadchl. Už jen ta myšlenka, zbudovat koupaliště bez chlóru, navíc v celkem příjemné lokalitě; areál je dostatečně velký, aby neležela hlava na hlavě, přitom ale vidíte z jednoho konce na druhý, takže zaběhnuté dítě snadno najdete nebo ono najde vás.
Můžete si vybrat, jestli se chcete smažit na sluníčku nebo dáte přednost slunečníkům či několika dřevěným altánkům, kam se před horkým sluníčkem ukrývají hlavně maminky s malými dětmi. V areálu si můžete dát u stánku zmrzlinu, koupit si čerstvé ovocné šťávy nebo třeba palačinky, a pokud vám to nestačí, zajdete jednoduše do restaurace (její nabídku jsem tedy nijak nezkoumala, svačili jsme vlastní přinesené dobroty). Dokonce jsem si došla sama zaplavat, když Filípek konečně usnul a Honzík svačil na dece. Pár minut bez dětí v chladné vodě, dokonalý relax! Rozhodně jsme tam nebyli naposled, snad k návštěvě veřejného koupaliště zlákáme i našeho nekoupacího tatínka. 🙂
Druhým cílem, který bych vám chtěla doporučit, je zážitkový park Zeměráj v Kovářově na Písecku. Navštívili jsme ho už loni, ale letos to bylo tedy o hodně lepší. Asi především díky tomu, že oba kluci si mohli vyzkoušet větší rozsah atrakcí. Absolutně je nadchla stezka naboso, zřejmě nejdelší taková stezka u nás (přibližně kilometr dlouhá). Zatímco loni se Honzík mnoha úsekům vyhýbal a obcházel je mimo vyznačený chodníček, letos jako správný mazák prošel poctivě všechny části.
Filípek mi doslova vyrazil dech. Počítala jsem s tím, že v čase oběda už bude spíš unavený a nechá se většinu trasy nést, ale on to ušel celé, a pěkně přes všechny typy překážek. Pravda, skoro celou trasu jsem ho musela vést za ruku, často dokonce za obě, protože by jinak neměl stabilitu, ale nezalekl se ani kolíbek, ani chodníčku ze šišek, větviček nebo jehličí. Na štěrkových chodníčcích sice hlásil, že to štípe, ale zvednout se nenechal, prostě zatnul zuby a přešel to i po štěrku. Naivně jsem očekávala, že po absolvování stezky naboso odpadne během pár minut a do pozdního odpoledne o něm nebudeme vědět. Místo toho se společně s Honzíkem a sestřenicemi Andulkou a Terezkou ponořil do uměle zbudovaného potůčku ve svahu pod jednou ze stodol. Už tam pracovalo několik různě starých dětí, společně přehrazovaly tok na několika místech, vytvářely tůňky a minipřehrady tak, aby voda jednou tekla vlevo, podruhé vpravo (koryto potůčku je vystaveno z kamenů do kruhu a voda může téci oběma směry v závislosti na tom, jaké překážky má právě v cestě), dokonale spolupracovaly, dělily si úkoly, starší vysvětlovaly mladším, proč přehradit právě tuto část a ne jinou…
Snad hodinu se tam ti naši čtyři rarášci ráchali, naprosto spokojení a svobodní. My rodiče jsme jen seděli opodál a pozorovali jejich čirou radost a nadšení z objevování fyzikálních zákonitostí a zcela přirozené týmové spolupráce. Ostatní části areálu – slovanskou vesničku, archeologické naleziště, spoustu dřevěných deskových her, skládaček a hlavolamů, velkou interaktivní hernu – jsme spíše jen letmo proběhli, většinou to bylo pro naše děti ještě příliš obtížné. Sedmiletá Andulka byla ale prakticky všude ve svém živlu, spokojená a nadšená. Rozhodně můžu Zeměráj doporučit všem hravým dětem i dospělým. My už jsme si ho připsali na seznam prázdninových cílů 2017. Užijte si zbylou polovinu prázdnin ve zdraví a hravě. 🙂
Jarka
