Práva, plíseň a pravidelné procházky

Foto z ateliéru rodinné fotografie Fotopromě.cz

Tak tedy, jak je to s těmi procházkami?!? Nic záludného. Zkrátka využívám teplé zimy (kdyby totiž teplota klesla pod mínus pět stupňů, nikam bych s Adinkou dle doporučení dětské lékařky chodit neměla), krásného prostředí v okolí našeho bydliště a chodíme s Adinkou ven. Pravidelně, téměř každý den. Nechodíme tedy samy. Chodí nás pět! Já a Áďa, naše fenka Baileys a sousedka Dominika se svým chlapečkem Jonášem, který je jen o měsíc mladší než naše Adina. No považte sami, jak nám to krásně vyšlo! Naplánovat si to tak, myslím, že by to nemohlo dopadnout lépe!

V září jsme se nastěhovali do nového bytu, krom nás tu bydlely ještě dva páry, zbytek domu zatím prázdný. S oběma páry jsme se poměrně rychle seznámili, dnes si myslím, za těch pár měsíců, že je můžu už považovat za přátele a jako „třešnička na dortu“ jsem při našem seznamování v září zjistila, že sousedka Dominika, jen o dva roky starší než já, má termín porodu pár dní po mně! Když jsem byla těhotná a žádná kamarádka, příbuzná či známá kolem mě ne, nevadilo mi to. Říkala jsem si, že mám spoustu přátel a nepotřebuju mít kamarádku s malým dítětem. K čemu? Ale moje maminka mi říkala, jak je prima ji mít. Říkávala: „Nejen, že máte podobné starosti i radosti, ale taky je stejně jako ty doma a tak má čas přes den, kdy všechny tvé bezdětné kamarádky jsou v práci nebo ve škole.“ No, jak už to u maminek bývá, měla pravdu. A já jsem teď moc ráda, že Dominiku mám a každý den se těším na naši společnou procházku! Tak tedy díky, Domi!

Plíseň?!? Tak to je ta odvrácená strana našeho nového bydlení. Asi měsíc po nastěhování se nám objevila v rohu místnosti vlhkost a plíseň a od té doby je to tak každou chvíli. Někde plíseň vystříkám svým věrným pomocníkem Savem a za pár týdnů ta potvora „vykvete“ o kus vedle. Asi netřeba přibližovat mé pocity – vztek, lítost, pláč – vždycky, když objevím nový modro-zelený flíček. Vybírali jsme tohle bydlení pečlivě a s láskou, abychom tu bez obav mohli vychovávat naši holčičku a později třeba i nějakého jejího sourozence a ta potvora plíseň nám tu idylu pořád kazí! Teď už se ale věci (snad) hýbou správným směrem – majitel domu, od kterého byt kupujeme, to totiž konečně začal řešit! A my se, doufejme, na jaře dočkáme hydroizolace, popřípadě i tepelné izolace domu a s tou ošklivou „spolubydlící“ se nadobro rozloučíme! Už aby to bylo!

A na závěr mi zbývá už jen osvětlit ta „práva“. Kdo občas čte nějaký můj příspěvek, ví, že jsem se v září po roce přerušení vrátila na právnickou fakultu. Během podzimu jsem neměla čas ani energii navštěvovat přednášky a semináře, tudíž ty předměty, kde byla docházka povinná, si budu muset zapsat příští podzim znovu, ale ty, ke kterým je třeba projít ústní zkouškou, tudíž docházka netřeba, jsem se rozhodla zkusit během nadcházejícího měsíce absolvovat. Mám za sebou první zkoušku, za pět dní mě čeká další a pak ještě tři. Ta minulá byla úspěšná. Naštěstí. Byla to úplně nová zkušenost. Nejen, že mě o čas ubírala (jako vždycky) prokrastinace (chorobné odkládání povinností), kdy jsem místo učení koukala na televizi, uklízela, vařila a snažila se obelhat sama sebe – že je přeci důležité umýt ty police a naučit se vařit svíčkovou zrovna teď! Ale ještě jsem ten zbývající čas, který jsem uchránila před tou mrchou prokrastinací, musela rozdělit mezi učení a Adinku. Nakonec jsem se s tím poprala a během pár dní do sebe dokázala dostat text o dvou set padesáti stranách natolik, že to stačilo – i když jen na trojku. Zkoušel mě uznávaný osmdesátiletý profesor, bývalý rektor Univerzity Karlovy a hodně zkoumavě si mě prohlížel, když jsem po oznámení o úspěšném složení zkoušky propukla v pláč. Vysvětlila jsem mu, že je to má první zkouška jako mámy a že to pro mě byl velký stres a výzva a že se omlouvám, ale že se nějak nemůžu ovládnout. Asi to úplně nepochopil, spíš jsem v jeho očích četla něco jako „Ach jo, ženský jedny bláznivý“. Nedivím se mu. Neměl to se mnou, chudák, jednoduché.

Přeji všem krásný leden a maminkám-studentkám úspěšné zkouškové období!