Přát si hlavně zdraví není klišé
KLUB TĚHULEK! LINDA Zdravím všechny čtenářky u mého pravidelného blogového okénka! Za poslední týden se toho zase kus změnilo. Pomalu začínám vypadat opravdu těhotně (nebo jen hooodně přejedeně) a tak všechno už je to víc a víc oficiální. Za sebou mám dokonce i první screening, který celkově dopadl negativně, ačkoli našlo se tu něco, co mě trochu znervóznělo…
Na screening jsme se oba s manželem velmi těšili. Stejně jako s prvním dítětem jsem svým lékařem byla poslána do nemocnice, kde mají k dispozici takový hodně moderní ultrazvuk s obrovskou obrazovkou proti vám, takže vše si můžete pěkně prohlédnout ve velkém. Posledně jsem manžela na vyšetření nevzala, sama jsem nevěděla moc co čekat. Tentokrát jsme se zařídili tak, aby mohl jít se mnou.
Vše proběhlo tak jak mělo, fyziologicky bylo u miminka vše na svém místě. Na rozdíl od minulé návštěvy jsme hodinu a půl nehledali nosní kost a paní doktorka mě nehnala třikrát se projít po schodech, takže za mě paráda. Pak došlo na definitivní výsledek, který po započtení úplně všeho byl naštěstí negativní. Ufff. Jediná věc se paní doktorce ne úplně líbila a to moje hodnota Papp-A, která byla 0,397 mlU/ml. Žádoucí naměřené minimum je 0,5 mlU/ml. Paní doktorka z toho nedělala kovbojku, řekla mi, ať se neděsím, že zatím žádné další extra vyšetření jako amniocentéza a podobně nebude, ale že by mě přece jen ráda viděla i ve druhém trimestru. Řeknete si víceméně prkotina, ta hodnota není o moc nižší než tolerance a vše ostatní bylo ok. I můj doktor mi rovnou řekl, že to vůbec nemám řešit. A totéž mi v podstatě potvrdila i moje kamarádka Lucka, bioložka a vědkyně, která v těchto odbornějších věcech umí rozhodně číst líp než já.
No co vám budu povídat, stejně to v člověku zanechá malý osten pochyb. Zejména, co s naším prvorozeným synem Maxem máme za sebou. Těhotenství probíhalo po celou dobu téměř až nudně. Všechno bylo v pořádku a jediný čas, kdy jsem toho měla už plné zuby bylo posledních 14 dní před termínem, kdy řádila 35 stupňová vedra. Většina porodu až do závěrečné koncovky probíhala také v pořádku. Maxík má ovšem po manželově části rodiny dědičně větší hlavičku (a to ne nijak lehce mimo tabulky, ale tak, že 99,9 % dětí má hlavičku menší a dodnes mu kupuji čepice tak, že je napřed vyzkouším na sobě) a až několik měsíců po porodu jsme zjistili, že má srostlé veškeré lebeční kosti (skafocefalie). Což podstatně komplikovalo porod jako takový. A jako bonus se rodil temínkem, no zkrátka a dobře, porod byl fakt jízda.
Maxovy srostlé lebeční švy se ale musely řešit. Zaprvé z důvodu estetického – hlavičku měl úzkou a značně protáhlou dozadu, vypadal trochu jak malý vetřelec H. R. Gigera. A zadruhé z důvodu, že teoreticky by mohl hrozit špatný růst mozku. Ok, takže operace v šesti měsících. Ta probíhá v celkové narkóze a všechny srostlé kosti se musí rozdělit na několik kusů, aby hlavička měla opět normální tvar. Zní to o dost šíleněji, než to ve finále je, neoperují se orgány, pouze kosti. A náš Max to zvládl neuvěřitelně. První den po operaci se už smál a na JIPce laškoval se sestřičkami. Já a manžel jsme sice ten týden od operace do propuštění domů byli téměř mrtví strachy, ale syn to zvládl na výbornou, jako by o nic nešlo.
Dnes má hlavičku v pořádku, vše se dobře zahojilo, je zdravý a jizva táhnoucí se od ucha k uchu pod vlasy není vidět. Synova diagnóza nešla nijak rozeznat před porodem nebo těsně po něm, jedná se o poměrně vzácnou věc (se skafocefalií se rodí cca několik desítek dětí ročně v celé ČR a málokteré dítě je „odhaleno“ ještě v porodnici). A moje těhotenství bylo absolutně bezproblémové. Najednou mi došlo, že nemá smysl se znepokojovat nějakým „vybočením“ z normy či tabulky, když to pro miminko na 99 % neznamená vůbec nic. Nebo také, že žádný test na světě vám nedá absolutní jistotu, že vaše miminko bude zcela zdravé. Je tedy nesmysl řešit věci jako je pohlaví miminka (přiznám se, že jsem tajně doufala v holčičku, abych si užila obojí) nebo jestli později vaše dítě rychleji leze, chodí nebo mluví lépe než ostatní děti (zrovna Max je na tohle všechno zatím trochu línej).
Operace, kterou prodělal náš syn, sice vypadala hrůzostrašně, ale je v podstatě kosmetická a relativně nenáročná. Je plno jiných rodičů, jejichž děti potkaly mnohem závažnější zdravotní komplikace. Přesto si s naší zkušeností nepřeji nic jiného, než aby naše miminko bylo zdravé a šťastné a tohle jsme nemuseli absolvovat znovu. Proto si i myslím, že přát si zdraví rozhodně není klišé, pro nikoho to totiž není samozřejmost.
Po pár dnech nejistoty ohledně výsledků a vyšetření našeho druhého miminka se snažím být více pozitivní – zbytečné starosti by nám spíše uškodily. Není důvod si jimi kazit nejlepší část těhotenství, kdy mi konečně není špatně a zároveň mě ještě neomezuje velké bříško. Mám i poslední dny pocit, že mě tam zevnitř někdo sem tam pošimrá, polechtá. Možná na celé změně rozpoložení zapracoval právě ten malý tvoreček, který mě tímto uklidňuje, že je v pořádku a zdravý. A právě tohohle pocitu se hodlám dále držet.
Mějte se krásně a buďte zdraví a šťastní! Linda
-352x198.jpg)
