Pozitivní test

Doposud byl můj život jeden větší stereotyp a rutina… odporný budík, sprcha, vyčistit zuby, prášek na štítnou žlázu, líčení, česání, snídaně za běhu a nasadit profi milý úsměv a hurá do práce… provozuji restauraci v centru města, tudíž každodenní přítomnost je nutností, povinné nákupy, objednávky, obléct zástěru, stejní lidé, stejná přání, jídlo na stojáka a studené jak psí čumák, jelikož zákon schválnosti existuje, šálky, podšálky, káva a tak pořád dokola a to třetím rokem… Podotýkám, že tuto práci jsem si vysnila a vypracovala po téměř 7 letech na jednom místě na pozici ve které jsem, sama jsem volila, sama jsem toužila, sama bych si občas dala přes hubu… je to takový rozjetý vlak, ze kterého nejde vystoupit, nemoc nenemoc, chuť nechuť, workoholismus… přiznávám, že spadám do kategorie workoholiků, jsem v práci denně, i když nemusím a mám záskok, sedím na baru ve svém volném čase a neustále bombarduji smskami či hovory své zaměstnance, jistě mě za to mají rádi, :-)))) věčně jim stojím za zadkem, věčně něco hledám a řeším a mám pocit, že práci mám raději než sebe…. Nic to nezmění, můj elán ani síla nemůže dojít, mám tuny nápadů a chci je realizovat, chci tu být pro své hosty, nic mě nezastaví.

Člověk míní, osud mění, dvě čárky na testu jsem tedy už uvnitř své duše tak trošku přivolávala, ale že až tak moc mi zamotají hlavu, jsem tedy netušila. 🙂

Počurám papírek a netrpělivě čekám, přeci jenom už o tom doma otevřeně mluvíme a antikoncepci už neberu přes rok, rozhodně netlačím, ale přítelovy oči říkají své, ovu mám spočtenou na den, wellness víkend za námi, čekám s mobilem v ruce, sms připravena kamarádce Lucce a dokonce si snad i přeji, abych už to prostě měla za sebou… jedna čárka jasná, druhá nic, odkládám papír na umyvadlo, ale uvnitř mě si říkám, to je blbost, já cítím, že jsem, sedím ve sprše, čumím do dlaždic a téměř si nadávám nahlas, že jsme se prostě měli při tý ovulaci (to mám samo načtený :-)) snažit víc… kouknu na test a zdá se mi jiný, vidím slaboučkou čárku vedle té jedné fialové jasné, okamžitě fotím a přeposílám své kámošce na chat …zpráva od ní je jasná a stručná – JÁ TAM VIDÍM DUCHA , takže gratuluji maminko…

Sedím nahatá v té vaně a brečím, brečím radostí, brečím vzteky, úlevou a vlastně i panikou… ty vole ono se to jako povedlo a co já teď jako budu dělat??? Najednou už nechci, najednou píšu Lucii, že vlastně nejsem připravená a nechci být ještě těhotná! Mám hodně plánů, práce, léto… Rozporuplné pocity se ve mě perou, jak dvě děcka na písku a já si uvědomuji, že končí jedna skvělá etapa mého bezstarostného a mladého single života.

Test schovávám do peněženky a dál mlžím, v práci se snažím dělat jakoby nic, však je ještě času dost. Vydržím zhruba tři dny a test opakuji, opět duch ale už je vidět víc, opět foto kamarádce a opět stejná sms zpět… Přítelovi samozřejmě ani muk, jelikož ten by se radostí asi zcvrnknul a jestli to bude pravda, schovám mu to k narozkám, bezva dárek zajištěn. Menstruace nikde a tak vyrážím po 14 dnech k lékaři, objednávka zní děsně, 10. dubna (narozeniny přítele) se přijďte ukázat, dle výpočtu budete v 6. týdnu a už to bude zřetelnější, teď nepoznáme nic. Jako že mám vydržet 18 dní tuhle skvělou zprávu a mlžit doma i v práci??? Ano, mám vydržet. V tomhle každodenním boji mi moc pomáhá Lucka, moji situaci zná, mlží se mnou a těší se na reakci přítele. Ale myslím, že mě za ty tři týdny má pěkně dost, nepustím ji ke slovu, rozebíráme jen mimino a budoucnost. Situace je tak „těžká“ že do toho zapojuji i další kamarádku Věru a Martinu, taky mámě už jsem to řekla, 😀 takže je to pořád vlastně děsně tajný. 😀

Herečka jsem teda skvělá, naordinuji si týden menstruace, na toaletě vystavuji tampony, vyndávám je poctivě z krabičky a házím si je do kabelky 🙂 po „menstruaci“ mám mykózu 🙂 absolutně špičkový výkon, přítel smutně kroutí hlavou a těší se až mi „moje problémy“ skončí. Nastává týden T, už jen pár dní, ženu dny očima, otravuju holky, jsem protivná sama sobě a plánuji narozeninovou oslavu s dárečkem v obálce… nechávám upéct dort (jak se patří ve tvaru spermie), rezervuji stůl v restauraci a modlím se, aby mi lékař moji zprávu jen potvrdil, vytiskl tečku a popřál mi mnoho zdaru.

10.4. čekárna, v ní já, Lucka a Martina. 😀 Dostávám se na řadu a moje jediné přání je ať tam je ta srdeční akce sakra vidět a ONA je vidět. Doktor se usmívá a říká nějaký odborný termíny, ale já prostě jen civím na ten „flek“ a hledám tu akci a říkám si vítězně DOKÁZALI JSME TO. Obrázek vytištěn, odcházím a podvědomě si hladím bříško, holky se řehtají, nány jedny, poslouchaly za dveřma, takže už vědí, mačkáme se o život. Sedíme u kafe a já v hlavě kuju večerní plán narozenin s dárkem, o kterém snil už asi rok a usmívám se…jsem šťastná…