Postelová tlačenice

Největší skok uvidíme právě na Sárince, která odsud odejde jako maličké miminko a vrátí se jako téměř půlroční holčička. Bude už krásně držet hlavičku, bude nám ukazovat náznaky lezení, plazit se a uvidíme, čím vším dalším nás ještě překvapí. Moc se ale těším, že právě k tomu lezení využijeme konečně celý dům. Tak si tu prožívám poslední nostalgický týden a snažím se moc nemyslet na to všechno, co nás čeká.

Je to normální?

Stále také řeším to, jak se Sárinka klepe. Nevím, zda si toho schválně všímám více a více, ale přijde mi, že to je častější a intenzivnější. Do toho se opravdu hodně leká a já už z toho občas začínám trochu blbnout a chránit ji před každým zvýšeným hlasem. Teď jsme tu měli na návštěvě moji maminku a Sárinka se od ní nenechala ani pochovat. Jednou si ji vzala, v tu chvíli s sebou Sára hodně škubla, nevím, zda se opět „jen“ lekla, ale nic příjemného. Hned začala hodně plakat. Jakmile jsem si ji vzala, uklidnila se.

Pak jsem zkusily, aby si ji pochovala ještě jednou a opět. Ale chystala se právě spát, tak jestli únava hrála nějakou roli, nevím. Ale já jsem z toho hodně nesvá. Stále ji pozoruji a snažím se ji co nejvíce hlídat. Přijde mi, že potřebuje pocit bezpečí, cítit teplo, klid. Občas si hodně vyčítám, že ji nechávám samotnou. Když potřebuji udělat Lole snídani, tak ji položím na matrace a letím do kuchyně. Nebo dát Lolu na záchod. Jsou to chviličky, ale stejně to pár minutek je. Nepláče, kouká a směje se, ale i tak z toho nemám dobrý pocit. Proto se neuvěřitelně těším, až se vrátíme zpět po rekonstrukci a já konečně budu mít obývák společně s kuchyňskou linkou a takovéto oddělování již přijde minimálně. Uvidíme, jak se vše bude vyvíjet, ale když se mi to stále nebude zdát, tak vezmu Sísu asi k paní doktorce na kontrolu dřív než za těch 14 dnů.

Laura pomocnice

Laurinka pomocnice už zvládá další krok, a to je přebalování. Minule jsem ji už musela natočit na video, protože byla moc vtipná. Momentálně si tedy nemůžu dovolit Sárinku přebalovat na přebalováku, to mi hned Laura vždycky ukazuje, že mám jít na matraci, aby si k ní mohla sednout ona a přebalit ji. Pak mě směruje, že ji mám otočit nožičkami k ní a jede. Jedna ponožka, druhá, stáhne punčochy a já se ani neotočím a Sísa je bez plenky. Pak si vyndá několik ubrousků a začne pracně Sárince utírat prdelku. Pak si vezme obrovské množství mastičky, ta je téměř všude, no a v neposlední řadě se vší silou snaží zvednout Sárince nožičky, nasoukat ji plenku a zalepit. Já mám povoleno jen dozorovat a občas s něčím pomoci nebo něco přidržet. Každopádně bude mít skvělou rodičovskou praxi už odmala.

Čtěte také:

• Rozeznejte 5 odstínů dětského pláče
• Dítě v manželské posteli: Ano či ne?
• Věříte homeopatii?

Přípravy na Vánoce

Sárinka má před sebou první Vánoce. Neuvěřitelně se těšíme. I přesto, že si úplně nejsem jistá, kde je budeme trávit a s kým, tak jedno vím určitě, budou krásné. Sísa bude fascinovaná každým světýlkem, protože z toho všeho dalšího ještě nebude mít tak veliký rozum. Naopak Lola už je ve věku, kdy všechno vnímá o moc více. Už jsme domlouvali, jak bude kreslit dopis pro Ježíška, a myslím, že se velmi těší.

Já jako dítě Vánoce milovala. Vždycky jsme dokázali mít tak nádhernou atmosféru, že  jsem z ní čerpala ještě celý rok, než přišly další. Miluji ten okamžik, když se otevřou dveře a tam svítí stromeček, je nádherně ozdobený a na všechny dýchne to neuvěřitelně krásné kouzlo Vánoc. Příští rok už to bude zase o něčem jiném, protože těch rozzářených očiček tu budeme mít zase víc a už i Sárinka si bude všímat jinak než teď.

Jak si kdo ustele…

Co určitě ještě stojí za zmínku, je naše spaní. Ještě když jsem byla těhotná, tak jsme Laurince zařídili postýlku, kterou měla přisunutou k naší posteli. Sice si na ni zvykla, ale nakonec k nám stejně vždy přelezla. Co se narodila Sárinka, tak spala téměř vždy s námi.  Postel je sice dostatečně široká, ale co si budeme povídat, pro čtyři lidi, z toho jedno šíleně spící a lezoucí dítě, je už i ta největší postel malá.

Byla jsem vždy vděčná alespoň za 20 centimetrů, ale stejně mi je často Lola zabrala. Teď spíme 14 dnů už jen na matracích a já se těšila, že Laurinka bude vedle nás na menší matraci a my se trochu vyspíme. Dopadlo to tak, že na malé matraci spí náš tatínek. Nejvíc místa má Sárinka a hned potom Lola, protože ta objeví snad každou aktuálně volnou skulinku.

Když nepočítám to, že mi nemá kdo zahřát nohy, tak největší problém vidím v tom, že když manžel začne tu svoji motorovou pilu, tak na něho nedosáhnu ani nohou, abych mu naznačila, že má ztlumit. Spaní v jedné posteli bych nevyměnila. Jsem ráda, že máme v tomto s manželem společné myšlení a směr. Na holčičkách je vidět, že jim to prospívá, že cítí naši blízkost, a kdykoli je potřeba, tak jsme jim po ruce.

Já si k tomu užívám kojení vleže. Konečně jsem se to naučila! Když se mě někdo zeptá, kolikrát za noc vstává Sísa na kojení, tak opravdu nejsem schopná odpovědět. Já to nevím. V noci zvládám jen otevřít jedno oko, vyndat prso a spát dál. Konečně zažívám ten pocit mamin: Vyndám prso a spím dál. U Laurinky jsem tohle neznala. Vleže jsem kojit neuměla. Vždycky jsem si na kojení musela sednout a pamatuji si, jak jsem u toho usínala. Takže jsem opravdu ráda, že jsem se zvládla naučit takhle pohodlnou věc.

Tak uvidíme, co krásného nám přivede další týden, kdy už se budeme ozývat z provizorního bydlení.

Bára a Sárinka